Česká vláda uzavřela minulý týden s centrální bankou po zhruba měsíčním jednání dohodu o společném boji proti silné koruně. Hlavním bodem dohody je rozhodnutí nevpustit na devizový trh očekávané masivní vládní příjmy z privatizace. Ministerstvo financí se nadto zavázalo nepřevádět do korun ani splátku ruského dluhu (20 mld. Kč) a nevydávat v roce 2002 eurobondy, jak mělo původně v úmyslu. Svým dílem by měly napomoci ke slabší koruně též jednotlivé resorty, které by měly hradit zahraniční nákupy z privatizací získaných cizoměnových zdrojů bez předcházející směny přidělených rozpočtových korun za eura, dolary, atd.
Připomeňme si, co asi vedlo vládu a centrální banku k tomu, aby v boji proti silné koruně spojily své síly. Skutečnost, že koruna dosáhla v prosinci rekordní síly vůči euru, 31,29 CZK/EUR, sama o sobě jako vysvětlení neobstojí. Z dlouhodobého hlediska dává smysl, aby koruna posilovala, už proto, že posilování koruny je jednou z pouze dvou cest, jimiž se může realizovat přibližování nízké cenové hladiny v ČR k vyšší hladině v EU. (Druhou cestou je inflace vyšší u nás než v Evropské unii.) Z krátkodobého hlediska pak byla pevná měna od počátku české transformace oblíbeným nástrojem v rukou tvůrců hospodářské politiky, s jehož pomocí tlačili na urychlení vnitřní restrukturalizace exportérů (vzpomeňme na Klausovo oblíbené vypouštění „kursového polštáře“ v první polovině 90. let). Jako ze zlatých časů transformace k nám pak doléhají slova současného premiéra, který se nedávno přiznal ČTK: "Já jsem zastáncem pozvolna sílící koruny. Silná koruna je Damoklův meč, který visí nad hlavou českých exportérů a nutí je zvyšovat produktivitu práce a inovovat".
Proč se tedy Miloš Zeman, přesvědčený o kultivujícím dopadu silné domácí měny na ekonomiku, nakonec přidal k těm, kdo usilují o to, korunu oslabit? Kdybych chtěl být zlomyslný, řekl bych že premiér chtěl s centrální bankou udělat jednoduchý Kuhhandel. Podnět pro tuto interpretaci nabídl veřejnosti sám, když prohlásil: "Nejsem proti sterilizaci části privatizačních výnosů a jejich postupnému rozpouštění, ale na druhé straně to udělám pouze za podmínky, že se ČNB nebude plést vládě pod nohy a nebude svoji úrokovou politikou sabotovat úsilí vlády o udržení růstu i v nepříznivých vnějších ekonomických podmínkách. … Já jsem skromný člověk, já nechci moc. Uvítal bych, kdyby v lednu následovalo další snížení sazeb o čtvrt procentního bodu". Jinými slovy: já Ti, centrální banko, půjdu na ruku, ale jen za podmínky, že Ty mně to oplatíš a snížíš úrokové sazby. Jak již víme, 20. prosince bankovní rada ponechala úrokové sazby beze změny (a při těsném poměru hlasování 4:3 ví jen Bůh, jakou zásluhu na tom měl premiérův předchozí nátlak a jím vyvolaná potřeba některých členů bankovní rady potvrdit svou nezávislost.
Pravděpodobnější vysvětlení ochoty premiéra podílet se i bez předchozího snížení úrokových sazeb na úsilí o oslabení koruny vidím v tom, že koncem roku dospěl ke dvěma důležitým závěrům. Prvním je fakt, že centrální banka úrokové sazby (vliv jejich drobných změn na úroveň ekonomické aktivity v ČR není radno přeceňovat) podle všeho dříve či později sníží sama i bez „kibicování“ vlády, které může být naopak kontraproduktivní. Druhým závěrem je obava, že v situaci pokračujícího hospodářského útlumu ve všech hlavních světových ekonomikách by se České republice nevšímavost k příliš silné koruna mohla opravdu vymstít, neboť naši vývozci se ocitají v kleštích klesající cenové konkurenceschopnosti v podmínkách klesají zahraniční poptávky.
Pokud přijmeme právě popsanou motivaci vlády, zbývá vysvětlit chování centrální banky. Proč se centrální banka, zodpovědná za stabilitu cenové hladiny, tak angažuje ve prospěch vývozců, potažmo růstu HDP, že opomíjí negativní dopad kýženého oslabení domácí měny na inflaci? V tomto případě je odpověď relativně jednoduchá. Za prvé – košile je bližší než kabát – inflace se v současné době vzhledem k cílům ČNB nachází v bezpečné oblasti, odkud ji boj proti silné koruně může jen těžko vypudit. Za druhé, ve chvíli kdy má ČNB vzhledem k inflačním cílům krytá záda, může se plnou parou a s čistým svědomím věnovat naplnění svého sekundárního úkolu, tzn. péči o eliminaci fundamentálně nepodložených kursových fluktuací. A masivní privatizační inkasa v řádu stamiliard korun během relativně krátké doby hrozí vyprodukovat fundamentálně nepodložené kursové fluktuace velkého rozsahu. (Pro toho, kdo by hledal souvislost mezi primárním a sekundárním úkolem ČNB připomínám, že podobně jako v jiných oblastech i ve vztahu mezi pevným kursem a inflací platí, že čeho je moc, toho je příliš. Silná měna působí sice protiinflačně, ale příliš silná měna zároveň tlačí do minusu běžný účet platební bilance a zakládá podmínky pro vznik měnové krize, jak jsme už zažili na jaře 1997.)
Miloš Zeman a Zdeněk Tůma se minulý týden sjednotili i na tom, že podrobnosti dosažené dohody zveřejní až po dnešním zasedáním vlády, kde bude příslušný dokument projednán. Nemyslím si, že by se za tímto rozhodnutím skrývala nějaká záludnost, jde spíše o dodržení formy a možná i o získání několika dalších dní pro doladění alternativ. Z technického hlediska se nabízí využít pro zaparkování mimořádných vládních devizových příjmů takzvaný privatizační účet u ČNB, zřízený již v roce 2000 v souvislosti s privatizací České spořitelny. Lze si představit, že část peněz z tohoto účtu by mohla být použita na úhradu státních závazků v zahraničí, část na zaplacení investic typu nákup stíhaček, část deviz by ČNB mohla odkoupit do svých devizových rezerv. Protože nákup deviz do rezerv by byl pro ČNB výrazně ztrátový, vláda bude podle všeho ochotna část vzniklé ztráty centrální bance kompenzovat. Je také možné, aby část platby za privatizovaný majetek bude muset jeho nabyvatel zaplatit přímo v korunách (nikoliv v eurech nebo dolarech), které získá například syndikovanou půjčkou od českých bank. Splátky tohoto úvěru by pak probíhaly také v korunách z budoucího hospodaření zprivatizovaných firem.
Buď jak buď, stát letos získá zhruba 150 miliard korun z prodeje Transgasu a Unipetrolu. Až se vládě podaří zprivatizovat Český Telecom a ČEZ, celkový výnos z privatizace převýší 300 miliard korun. Z toho kabinet letos zamýšlí směnit a utratit až 110 miliard korun. Podle posledních informací ČNB od vlády tuto sumu v devizách odkoupí za koruny do rezerv, emituje její ekvivalent v korunách a kvůli zamezení dopadu na inflaci stejný objem peněz následně stáhne z trhu.
(Martin Kupka)