O omylech předsedy Českomoravské konfederace odborových svazů by se dal napsat seriál. Nejedná se o nijak programovou kritiku ani komplot jakkoli zaškatulkovaných ekonomů, ale mýty, které šéf odborů šíří, by neměly zastínit skutečný stav věcí.
Nedávno přišel Milan Štěch s prohlášením, že se neprokázalo, že jsou vedlejší personální náklady vysoké a ohrožují konkurenceschopnost českých firem. Argumentací má být mezinárodní srovnání absolutních hodnot vedlejších nákladů práce obsažené v analýze ministerstva práce a sociálních věcí.
První vadou na kráse je skutečnost, že uvedené srovnání nepočítá s úplnými nemzdovými náklady práce. Jednoduše v něm chybí daně. Neřekl bych, že se jedná o zanedbatelnou položku. Vypracování mezinárodního srovnání v této oblasti je nošením dříví do lesa. Každý rok připravuje Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj publikaci Taxing Wages, která obsahuje mimo jiné i přehled podílu nemzdových nákladů na celkových nákladech práce. Podle posledního vydání této publikace dosahuje tento podíl v ČR 44 procent. Ve střední Evropě je vyšší jen v Maďarsku (46 %), v rámci celé OECD je před námi pouze Německo, Francie, Itálie, Švédsko a Belgie.
Za druhé, zaměstnavateli může být úplně jedno, jaká část mzdových nákladů, jež platí, připadne státu a jaká zaměstnancům. Důležité je, kolik ho práce stojí, přesněji, kolik ho stojí jednotka stejně efektivní práce, tj. jednotkové mzdové náklady. Propočítáme-li jednotkové mzdové náklady, jsou ve střední Evropě vyšší než v ČR jen ve Slovinsku (v přehledu OECD Slovinsko není neb není členem této organizace) a v Maďarsku. Zajímavé je, že podobně vysoké jednotkové mzdové náklady jako v ČR jsou v Estonsku, které má ovšem znatelně příznivější zdanění firemních zisků. Slovinsko zase těží ze své výhodné geografické pozice a turistického ruchu. Jednotkové mzdové náklady tak mohou mít relativně nižší význam. V Čechách a na Moravě nemáme ani Alpy, ani Jaderské moře a se mzdově-nákladovým aspektem konkurenceschopnosti ČR to není v rámci středoevropského regionu nijak růžové. Komparativní výhoda vzdělanosti je také z velké části mýtus a na lepší infrastrukturu se také nebudeme moci věčně vymlouvat.
Obr.: Daně a nezaměstnanost
Zdroj: OECD, IMF
|
Za třetí, paradoxem je, že současnou výši nemzdových nákladů práce hájí odbory. Nejsou snad členové odborů plátci daní a sociálního pojistného? O tom, že by nižší zdanění práce mohlo pomoci snížit nezaměstnanost (viz obrázek), ani nemluvě.
Aktuální stav veřejných rozpočtů zřejmě v nejbližších letech nedovolí příliš manévrovat se sazbami sociálního pojistného a daňovými sazbami, nicméně není důvod nasazovat si růžové brýle a tvářit se, že je všechno v pohodě. Jednou se můžeme ocitnout v podobné situaci jako Francie či Německo, které již začíná návrat do reality bolet.
David Marek, Patria Online