V první části této krátké série směřující k popisu vzestupu a ohlušujícího pádu islandského bankovního systému bych chtěl nejprve stručně představit nečekaně vzrušující kapitolu nedávných dějin této severské země, která v konečném důsledku zásadně přispěla k prosazení některých nových pravidel mezinárodního práva a bez velké nadsázky trvale ovlivnila surovinovou politiku světa.

Musíme začít, jak jinak, u ryb. Ty se totiž ve světových mořích a oceánech nevyskytují zdaleka rovnoměrně, nýbrž dávají kvůli potravě přednost mělkým vodám, zejména v blízkosti ostrovů. Když tak největší „soused“ Islandu, Velká Británie, provláčel svá vlastní loviště sítěmi na nejvyšší únosnou míru, po nových pastvinách se začal porozhlížet právě na severu, u pobřeží země, která byla sama na rybolovu existenčně zcela závislá.  

Výsostné vody státu tehdy v souladu se zvykovým právem tradovaným již přibližně od 15. - 16. století sahaly pouhé tři až čtyři námořní míle od čáry odlivu a Islanďanům tak britské rybářské flotily kroužily rovnou pod nosem. Seveřanům došla trpělivost v roce 1958 a jednostranným rozšířením svých výsostných vod na 12 námořních mil zahájili téměř dvacet let trvající sérii konfliktů známou jako Tresčí války (v angličtině „Cod wars,“ coby slovní hříčka s „Cold war“).

Western po seversku  

Navzdory názvu a lokaci však první fáze tohoto konfliktu chladnou nezůstala a Britské královské loďstvo bylo nuceno chránit své rybářské trawlery i před ostrou palbou islandských pobřežních bárek. Po několika velmi ostrých incidentech, námořních srážkách a téměř westernovém poměřování nervů přes namířené kanony si Británie spočetla, na kolik ji vychází permanentní nasazení několika desítek válečných lodí, a islandským nárokům ustoupila.

V letech 1972 a 1975 však v rychlém sledu následovala další dvě válečná kola, oddělená pouze krátkým příměřím, když Island, inspirován kroky některých jihoamerických států, opět unilaterálně vyhlásil kolem svého ostrova nejprve padesátimílovou rybářskou a následně dvousetmílovou exkluzivní ekonomickou zónu. A opět došlo na přeřezávání sítí, tvrdé taranování a střelbu ostrými, tentokrát ovšem ještě urputnější, neboť v sázce bylo nepoměrně více. Velká Británie, která se v té době stále vzpamatovávala z poměrně čerstvé ztráty svého impéria, se nehodlala s definitivním vyhnáním z tradičních lovišť za žádnou cenu smířit.  

Na druhé straně se však projevil charakteristický znak islandské povahy, který lze označit snad jen jako dětsky naivní a zavile neústupnou odvahu. Tváří v tvář jaderné mocnosti proslulé svou námořní silou začal Island neúspěšně jednat o nákupu amerických dělových člunů a později i sovětských fregat a po selhání této strategie neváhal sáhnout po absolutním trumfu – na jižním výběžku poloostrova, nepříliš vzdáleného od Reykjavíku, stála již od druhé světové války vojenská základna NATO, která kontrolovala celý severní Atlantik, včetně stezky využívané sovětskými jadernými ponorkami. A jelikož členství v NATO Islandu při prosazování jeho zájmů nebylo příliš ku prospěchu, nebylo-li by lépe vstoupit do Varšavské smlouvy? Asi nebude náhoda, že nejznámějším dílem islandské literatury je kniha Halldóra Laxnesse o zuřivém až bezohledném individualismu s názvem Nezávislí lidé (v českém překladu vyšla jako Mlha nad blaty.)

Výslednému politickému tlaku ze strany ostatních členů Severoatlantické aliance nakonec Velká Británie podlehla a do třetice ustoupila severským nárokům, se zničujícími následky pro rybářský průmysl sídlící zejména na severovýchodě země. Island se tak navzdory původně jednoznačnému poměru sil mohl radovat z vítězství a uhájení panství nad klíčovými přírodními zdroji. Britové ovšem na celou záležitost rozhodně nezapomněli. Touha historické ponížení Islanďanům oplatit sehrála podle všeho nezanedbatelnou roli v rozhodnutí britské vlády zabavit v roce 2008 s využitím původně protiteroristické legislativy prostředky krachujících islandských bank, které ve Velké Británii podnikaly. Tento krok pak zřejmě definitivně svrhnul Island do propasti ekonomické krize.   

Mezinárodněprávní dopady celého sporu mají ovšem životnost ještě mnohem delší, neboť rozšíření výsostných vod na dvanáct námořních mil i zavedení dvousetmílové exkluzivní ekonomické zóny se postupně dočkalo téměř univerzálního přijetí mezinárodní komunitou (včetně Velké Británie). Zvláště ekonomická zóna, poskytující domovskému státu výhradní právo na těžbu a využívání veškerých živých i nerostných surovin v jejím dosahu, a od ní odvozený režim kontinentálního šelfu sehrály a v budoucnu ještě nepochybně sehrají zásadní geopolitickou i ekonomickou roli, a to především v souvislosti s rozvojem možností hlubokomořské těžby ropy. Až tak budete v nejbližších letech číst o pokračujících sporech Ruska, Spojených států a Kanady o rozporcování mořského dna pod pozvolna tajícím Severním ledovým oceánem, vězte, že to všechno začalo u tresky.