Jedná se o první komunitární předpis harmonizující mezinárodní příslušnost a rozhodné právo v dědických věcech. Hlavním cílem tohoto nařízení je, aby příslušný soud mohl projednat celé dědictví bez ohledu na umístění pozůstalosti (například nemovitosti), aby přitom mohl aplikovat vlastní právo a aby rozhodnutí vydaná dědickým soudem byla uznávána i v ostatních členských státech. Tato pravidla mají pomoci zaručit právní jistotu bezmála půl milionu evropských rodin, kterých se dědictví s mezinárodním prvkem každoročně týká. Avšak vzhledem k tomu, že až okolo dvanácti milionů občanů EU nežije ve své rodné zemi a přes zhruba dva miliony Evropanů vlastní majetek v jiném členském státě, než ve kterém žijí, budou mít nová pravidla pravděpodobně mnohem širší dopad.

Nařízení přináší zcela nový dědický institut, takzvané evropské dědické osvědčení. To má sloužit jako veřejná listina, umožňující lidem prokázat status dědice či správce dědictví bez dalších formalit na celém území EU. Osvědčení bude vydáváno na omezenou dobu platnosti šesti měsíců z úřední povinnosti ve všech dědických věcech, ale pouze na základě žádosti oprávněné osoby, kterou bude nejčastěji účastník dědického řízení. Tato novinka představuje významný pokrok oproti stávající situaci, kdy občané v rámci přeshraničního dědického řízení jen těžce uplatňují svá práva. Výsledkem tak mají být rychlejší a levnější řízení, která unijním občanům ušetří čas i peníze.

Obvyklý pobyt jako klíčové hledisko

Nařízení přináší obrovskou změnu také v tom, že opouští pojem státní příslušnosti zesnulého coby rozhodujícího určovatele pro průběh dědického řízení. Namísto něj přichází s termínem obvyklý pobyt zesnulého v době jeho úmrtí. Důvod je nasnadě - pojem státní příslušnosti je v dnešní době, charakteristické vysokou mobilitou unijních občanů, chápán mnohými jako přežitek. Ostatně termín „obvyklý pobyt“ coby hraniční určovatel byl použit i v novém zákoně o mezinárodním právu soukromém, jenž má nabýt účinnosti k 1. 1. 2014 spolu s novým občanským zákoníkem. Na druhou stranu je potřeba upozornit, že tato zásadní změna byla odpůrci kritizována, protože právě státní příslušnost je v dnešní době považována za jediné „pevné“ určovací kritérium.

V případě, že si zesnulý sám zvolí v jím pořízené závěti nebo dědické smlouvě právo, podle něhož se otázky dědění budou řešit, použije se toto právo přednostně před právem státu, určeném podle místa obvyklého pobytu zesnulého. I to nařízení umožňuje. Toto ujednání však neznamená, že si zůstavitel bude moci pro případ dědění zvolit právo kteréhokoliv státu. Naopak bude omezen pouze na právo toho státu, jehož je státním příslušníkem v době sepsání závěti nebo kterým bude v době úmrtí, a to jedině pro dědictví jako celek.

Pojem „obvyklý pobyt“ se uplatní i ve vztahu k členským státům, které nejsou nařízením vázány, jakož i ve vztahu k třetím státům. Obecná příslušnost se vztahuje na (zesnulé) státní příslušníky EU, ale také na státní příslušníky nečlenských zemí, pokud mají v době úmrtí svůj obvyklý pobyt v členském státě Unie. Celé dědictví se pak projedná podle práva státu dle obvyklého pobytu zesnulého nebo na základě volby práva zesnulého, bez ohledu na to, zda se nachází v členském nebo ve třetím státě – mimo EU. Předmětem projednání tedy bude moci být i majetek zapisovaný do veřejných rejstříků v jiných členských státech (například pozemkové knihy, obchodní či firemní rejstříky). Na projednání takového majetku se ale budou vztahovat jisté výjimky.

Nařízení by mělo umožnit, že o celém majetku zesnulého bude rozhodnuto v rámci jednoho dědického řízení, které bude probíhat podle jednoho právního řádu. Výsledné rozhodnutí bude uznáváno i v ostatních členských státech bez nutnosti zvláštního řízení.

Nařízení bude použitelné na dědictví osob zemřelých po 17. 8. 2015, ale z hlediska notářské praxe je možné platně pořídit závěť s volbou práva již nyní. Členské státy mají nyní tři roky na harmonizaci svých vnitrostátních právních předpisů, aby nová pravidla dědického řízení mohla nabýt účinnosti.