Text níže může zajímat hlavně ty, kterým kvůli tomu, že Česko poruší právo EU, vznikne škoda. Rozhodnutím z minulého léta Nejvyšší soud (NS) stanovil postup, dle něhož by měly české soudy v těchto případech postupovat. Zjednodušeně řečeno: i na tyto situace lze vztáhnout zákon o odpovědnosti státu za škodu. Ale jen do té míry, do níž je tento zákon v souladu s úpravou EU.
Ve zmíněném případě NS řešil spor společnosti zpracovávající řepný cukr se Státním zemědělským intervenčním fondem (SZIF). Společnost se v důsledku vstupu ČR do EU stala k 1. 7. 2004 „oprávněnou příjemkyní výrobních náhrad“ dle příslušných nařízení EU upravujících společnou organizaci trhů v odvětví cukru. Nařízení vlády ČR, které legislativu EU blíže provádělo, pak jako předpoklad pro podání žádosti o tyto náhrady stavilo povinnost registrace u SZIF. Společnost podala návrh na registraci 21. 6. 2004, avšak průtahy na straně SZIF způsobily, že společnost se již nemohla domoci vyplacení výrobních náhrad za červenec téhož roku. Dotyčná firma si to nenechala líbit a obrátila se na soudy. Před NS argumentovala tím, že právě kvůli zpoždění s registrací a pozdní implementaci unijního práva se nemohla včas výrobních náhrad za měsíc červenec 2004 domoci. Podle ní tak promeškané náhrady představovali škodu, za níž ČR odpovídala dle zákona o odpovědnosti státu za škodu.
NS se nejprve věnoval analýze vztahu mezi právem vnitrostátním a právem EU, přičemž připomněl, že dominantním prvkem tohoto vztahu je zásada aplikační přednosti a přímého účinku (použitelnosti) práva EU. Ve světle těchto zásad pak označil za nesprávný postup soudu nižší instance, kdy tento posoudil postup SZIF pouze z pohledu jeho souladu nařízení vlády, aniž by zkoumal, zda místo toho neměla být přímo aplikována legislativa EU.
Přímá účinnost evropských nařízení
S poukazem na relevantní rozhodnutí soudů EU NS zdůraznil, že již samotná nařízení EU jsou způsobilá zakládat jednotlivcům jejich práva, a to i v případě, že sama předpokládají další provedení do vnitrostátních úprav na národní úrovni. Současně však platí, že tato práva jednotlivcům náleží i v případě, že žádná opatření členským státem přijata nakonec nebyla, příp. nebyla přijata správně. Pochybení ze strany členského státu totiž nemůže přímý účinek nařízení EU omezit.
V daném případě tedy NS dovodil, že to byla právě legislativa EU, která s účinností od 1. 7. 2004 založila společnosti právo na výrobní náhradu, přičemž jakýkoliv právní předpis ČR nemohl tento účinek nařízení EU zpochybnit. S porušením unijního práva je však spojena i odpovědnost členského státu, a to bez ohledu na to, zda vnitrostátní úprava dovolání se náhrady škody vůči ČR výslovně umožňuje. Dle NS lze náhradu škody způsobenou porušením unijního práva vymáhat i dle vnitrostátních předpisů, avšak podmínky pro přiznání náhrady škody nesmí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé dle vnitrostátního práva.
V tomto ohledu pak soudci NS dále konstatovali, že u odpovědnosti státu za porušení unijního práva lze postupovat dle zákona o odpovědnosti státu za škodu do té míry, v jaké je tento zákon v souladu s právní úpravou EU (a její judikaturou) nebo u otázek, které tato úprava neřeší. To však jen za předpokladu, že takový postup neztíží právo jednotlivce na získání náhrady škody.
Reklama:
Za necelý rok přinesou nový občanský zákoník a zákon o obchodních korporacích zásadní změny do tuzemského právního řádu. Buďte o krok napřed a připravte svou společnost na rozsáhlé novinky už nyní. www.ksbinstitut.cz