Jakmile se Islandu podařilo vydobýt a uhájit ohromné přírodní bohatství v podobě monopolu na hospodářské využívání tři čtvrtě milionu čtvereční kilometrů oceánu v rámci jeho exkluzivní ekonomické zóny, vyvstala otázka způsobu jeho spravování a využívání. Až do roku 1973 byl s určitými výjimkami, například ohledně zákazu některých metod lovu a poplatků za využívání přírodních zdrojů, uplatňován přístup laissez-faire – kterýkoliv islandský provozovatel lodi mohl vyplout na širé moře a nalovit tolik ryb, kolik se mu jich podařilo vehnat do sítí.

Avšak poměrně záhy se ukázalo, že neúnavnou a neregulovanou pílí a snahou lze i ohromné bohatství povážlivě vyčerpat a sáhnout na dno zdánlivě bezednému zdroji obnovitelných surovin. Základní příčinou byly přitom poměrně elementární zákonitosti ekonomie a teorie her. Jestliže se stávající rybáři vraceli z nově zajištěných lovišť s plným nákladem cenné exportní komodity, představovalo to silnou motivaci pro vstup dalších podnikatelů do odvětví, které se v důsledku rychle nasycovalo.

Jelikož však samotných ryb rozhodně nijak nepřibývalo, zvyšujícím se počtem účastníků se postupně ředil i celkový úlovek mezi stále vyšší počet rybářů až k bodu, kdy marginálně sotva dokázali pokrýt své náklady. Již tento stav je sám o sobě ekonomicky nežádoucí, neboť týchž tisíc tun ryb, které by zvládlo ulovit 20 lodí, je namísto toho naháněno několikanásobným počtem poloprázdných bárek a na produkci stejného množství zboží se tak podílí výrazně více lidí a kapitálu, než by bylo nezbytné. K tomu však navíc přistupuje skutečnost, že si jednotlivé lodě navzájem pochopitelně konkurují ve snaze utrhnout z jediného koláče co největší díl, a všichni jsou tak vedeni pouze vidinou maximalizace svého vlastního úlovku, bez ohledu na budoucnost jejich společného zdroje obživy.

Rybí hejna byla díky tomuto systému decimována nejvyšším možným tempem, ztratila schopnost se každoročně v původním rozsahu obnovovat a jejich stavy poklesly (v lepším případě) na nižší rovnovážnou úroveň. Následkem byl propad celkového úlovku, s dodatečnou hrozbou úplného kolapsu lovišť. Rybáři sami si této skutečnosti byli vědomi, ale žádný z nich nemohl situaci individuálně zvrátit, neboť snaha jednotlivce o šetrný přístup by vedla jen k přenechání nevyužitého podílu dravějším konkurentům. Jinými slovy tedy vyšlo najevo, že o islandských lovištích by bylo na místě uvažovat spíše jako o jedné velké, mokré a tragické obecní pastvině.

Ve snaze nalézt na tyto problémy lék experimentovala islandská vláda v průběhu let s různými způsoby regulace založenými zejména na omezování doby lovu, avšak bez většího úspěchu. Až v  roce 1984 byl navržen a během následujících let s určitými úpravami a obměnami postupně uveden v život systém uplatňovaný dodnes. Nově měl být každý rok na základě vědecké zprávy o stavu rybích populací určen celkový maximální úlovek a jednotlivým plavidlům byly přiděleny individuální kvóty stanovené jako procentuální podíly na tomto celkovém ročním úlovku. Klíčový byl ovšem způsob, jakým došlo k rozdělení těchto kvót – stávajícím provozovatelům lodí byl jednoduše zdarma přidělen díl vypočtený na základě jejich předchozích zaznamenaných úlovků za několik minulých let.

Kvóty byly přitom časově neomezené a volně obchodovatelné. Byť ze zákonného hlediska nezaručovaly věčný či zcela neměnný nárok (a zejména zpočátku také docházelo k administrativním přesunům podílů mezi jednotlivými kategoriemi lodí), v praxi jejich rozdělením úspěšnějším rybářům v podstatě spadla do klína významná účast na všech budoucích úlovcích ryb v islandských vodách. Tato nově vytvořená práva představovala ekonomické statky obrovské hodnoty a mnoho jejich držitelů je rovněž bezprostředně zpeněžilo. Tento faktor, spolu s úspěšnou konsolidací stavů a úlovků komerčně nejvýznamnějších druhů,  vedl současně k pravidelnému přílivu devizových prostředků i v islandské společnosti dosud nevídané koncentraci kapitálu v rukou několika podnikavých jedinců, kteří v duchu nebojácné (a trochu naivní) národní povahy vyměnili skutečný oceán za vody mezinárodního finančnictví a bankovnictví.

Na počátek 90. let tak spadá vznik první významné individuálně vlastněné islandské banky, Glitnir, expanze jen o málo starší banky Kaupthing na zahraniční trhy a další rané krůčky fenoménu později známého jako Vikinská revoluce. V jejím průběhu islandští podnikatelé pronikli do srdce londýnského City a zejména po roce 2003 stále překotnějším tempem a s vyšší leverage investovali do širokého spektra aktiv zahrnujících světové banky, fondy, ale také například fotbalový klub West Ham United.

Na vrcholu této vlny dosáhl majetek tří největších islandských bank, Glitnir, Kaupthing a Landsbanki, téměř desetinásobku islandského HDP. Bývalí rybáři, nyní vážení kapitáni finančního průmyslu, si užívali pověst národních celebrit a investičních géniů a fenomenálně plachtili mezinárodním businessem od úspěchu k úspěchu ve stylu ne nepodobném Crimson Permanent Assurance – až do počátku světové hospodářské krize v roce 2008...

Reklama:

Za necelý rok přinesou nový občanský zákoník a zákon o obchodních korporacích zásadní změny do tuzemského právního řádu. Buďte o krok napřed a připravte svou společnost na rozsáhlé novinky už nyní. www.ksbinstitut.cz