V posledních dnech začalo Prahou a vlastně celou Českou republikou obcházet strašidlo účinnosti nového občanského zákoníku. Ne že by s námi nežilo už dlouhou dobu, ale teď, téměř rok po přijetí nového civilního kodexu i dalších zákonů představujících základ rekodifikace soukromého práva, se proplížilo i do Strakovy akademie a do některých dalších ministerských budov. Odložit účinnost zákonů, které jsou již skoro rok součástí právního řádu a s nimiž všichni počítají, je ale vážná věc. To není jako práce s busolou, milí voliči! Zvlášť když podle úvah znalců „politického prostředí“ může odklad rekodifikace znamenat její definitivní smetení ze stolu či alespoň odklad na daleko delší dobu než jeden rok. Je tedy třeba vědět, co k takovému přemýšlení vede vládu, která tyto zákony připravila ke schválení a také prosadila jejich přijetí.

Nejprve si zrekapitulujme nejčastější argumenty pro odložení účinnosti nového občanského zákoníku a některých dalších zákonů z plánovaného roku 2014 na pozdější datum. Argument číslo jedna: Nový občanský zákoník je velmi rozsáhlý, velmi komplikovaný, jsou v něm chyby a nejasnosti a právníci, resp. fakticky všichni adresáti této nové normy se neměli možnost dostatečně připravit. Argument číslo dva: Je třeba, aby nový občanský zákoník nabyl účinnosti spolu s daňovou reformou, jejíž druhá fáze (tzv. jedno inkasní místo) má být účinná až od 1. 1. 2015. Argument číslo tři: Není jisté, zda se podaří dotáhnout tzv. doprovodnou legislativu, tedy upravit množství právních předpisů spadajících pod téměř všechny ministerské resorty, v nichž je třeba reflektovat změny v soukromém právu.

Tyto argumenty vypadají na první pohled a ve svém komplexu srozumitelně a přesvědčivě. Ale je to všechno opravdu tak? Zkusme se na každý z nich postupně podívat trochu s odstupem.

Co jsme čekali?

K prvnímu argumentu mi nejprve dovolte důležitou úvodní poznámku: Nechci se zabývat úvahami, zda jsou změny v soukromém právu vlastně správné a zda by nebylo lepší nechat si záplatovaný občanský zákoník z roku 1964, namísto toho, abychom se pokusili vrátit právní kulturu tam, kde byla již před válkou a kam podle mého názoru patří. Tuhle debatu vést nechci a myslím, že důvody pro změnu jsou jasné. Komu to pořád nedošlo, ať si přečte úvodní část důvodové zprávy k novému občanskému zákoníku a porovná si například strohost a nepraktičnost úpravy podílového spoluvlastnictví ve stávajícím občanském zákoníku a úpravu, která se nachází v občanském zákoníku novém.

 Ano, nový občanský zákoník je rozsáhlý a komplikovaný. Ale co jsme proboha čekali? Že tak zásadní změna v soukromém právu bude mít podobu zákona na tři strany? Všichni o této změně víme od samotného počátku, a kdo chtěl a měl zájem, mohl její vývoj sledovat a reagovat na něj. Navíc, významným důvodem pro poměrně rozsáhlý obsah tohoto kodexu není jen „nafouknutí“ toho, co dnes tvoří obsah stávajícího občanského zákoníku, ale též skutečnost, že do kodexu byly zahrnuty matérie, které jsou nyní obsaženy v samostatných zákonech, například v zákonu o rodině, zákonu o vlastnictví bytů atd. Doporučuji podívat do závěrečných ustanovení, položek, které nový občanský zákoník zruší (byť nejde jen o zákony), je 238.  

Co se týče komplikovanosti, strach z ní v podstatě šíří hlavně právníci, běžný občan ji jen těžko za daného stavu věcí odhadne. Toho zajímá spíše něco jiného, především jestli bude jeho život „fungovat“, jak má.  Například zda bude možné si ze zákona vytvořit běžná zjednodušení, kdy lidé vědí, jak se „dělí“ dědictví po zesnulém manželovi mezi manželku a děti, aniž by je zajímalo, v jakém právním předpise či paragrafu se dotyčné ustanovení nachází. To není myšleno jakkoli pejorativně, to je prostě realita a je to realita pochopitelná. Koneckonců, kdyby všichni lidé znali všechny předpisy, jež se jich týkají, co bychom my, ubozí právníci, dělali. Komplikovanost je podle mého především argument právníků, které děsí představa, že se budou muset něco nového a pro ně náročného učit. Ale tak už to v právní praxi chodí, že se právní normy mění. Tím nemám na mysli různé importy z bruselských právních dílen, které skutečně často vypadají jako předpisy pro předpisy, resp. produkty aktivit, které mají obhájit existenci institucí či pracovní pozice úředníků.

Ale to není případ soukromoprávní rekodifikace. Je známkou dobrého právníka, je-li schopen reagovat na nové předpisy. Je zajímavé, že kolem sebe vidím množství právníků, o jejichž schopnostech nepochybuji a kterých si vážím a kteří už by, vzhledem ke svému věku, měli právo říkat, dejte mi s tím pokoj. Ale právě tito opravdu dobří právníci navzdory všem klišé o pohodlnosti a úbytku šedé kůry mozkové dávají jasně najevo, jak se na novou úpravu těší a debaty na toto téma vyvolávají žhavé jiskry v jejich očích.  Koneckonců je načase trochu provětrat to prostředí, kdy i schopní advokáti nedělali nic jiného, než reprodukovali judikaturu a zcela ignorovali vlastní uvažování. I tuhle prověrku mozků nám právníkům rekodifikace nabízí a neměli bychom ji odmítat, ale spíše za ni být vděční.

Není pochyb o tom, že nový občanský zákoník a též zákon o obchodních korporacích obsahují různá problematická ustanovení. Začíná to od zjevných chyb a končí to ustanoveními, která přinášejí výkladové problémy. Je jistě pravda, že tohle právní praxi komplikuje a komplikovat bude, ale nejsem si jistý, že bychom našli nějakou podobně rozsáhlou normu, která by byla tak dokonalá, že bychom alespoň občas nehledali její výklad. Naopak i normy obsahově daleko střídmější přinášejí různé a mnohdy zásadní problémy. Až se někomu podaří napsat naprosto ideální předpis, který zvládne všechny životní situace, včetně budoucího vývoje společnosti, bude lepší svěřit aplikaci práva strojům. Zatím tam, bohudík, nejsme. Zjevné chyby či nepřesnosti jistě právní praxe identifikuje a adekvátně se s nimi vypořádá. Věřím, že právníků se zdravým přístupem k právu je dost. Koneckonců právě kvůli tomu by tady takoví právníci měli být, přičemž bez dalšího platí, že i s chybami je rekodifikace lepší než současný stav.

O legisvakanční periodě (době mezi platností a účinností zákona, která slouží k seznámení adresátů s právní normou – pozn. red.) už toho bylo řečeno dost, takže jen pro úplnost připomínám, že původním záměrem bylo mít nové soukromé právo účinné od 1. 1. 2013, ale právě s ohledem na nutnost dát veřejnosti dost času na přípravu, byla účinnost stanovena na 1. 1. 2014. To znamená, že na přípravu mají všichni více než jeden a půl roku. Je-li to pro někoho málo, bude pro něho málo i jakýkoli další čas navíc. U právníků je příprava na nové zákony především otázka vůle, u podnikatelů schopného vedení.

Změny v daních technické

K druhému argumentu o potřebě navázat rekodifikaci na daňové změny, které jsou zatím v nedohlednu:  Jedno inkasní místo a vůbec celá daňová „rekodifikace“ by měly být především změnou v technickém či praktickém ohledu.  Ať již budou daně placeny a vybírány v jakýchkoli případech, v jakékoli výši a jakýmkoli způsobem, soukromé právo tím samo o sobě nemůže být dotčeno. Je jistě pochopitelné, že když bude zaveden nový instrument, jakým je například svěřenský fond, je třeba na to reagovat v daňových předpisech. Ale to není věc jednoho inkasního místa, to je vypořádání se se skutečností, která objektivně nastala a nevyžaduje žádné revoluční změny, ale pouze poctivou práci.

Jen tak mimochodem, když se zaváděl nový daňový systém v roce 1993, byl aplikován na soukromé právo, které již rok fungovalo po přijetí nového obchodního zákoníku a po zásadní novelizaci zákoníku občanského. Lze tedy konstatovat, že tento argument, slovy strážmistra Flanderky, „nepadá na váhu“.

Doprovodná legislativa

A konečně finální argument těch, kteří volají po odložení účinnosti rekodifikace: doprovodná legislativa, která se nestihne připravit včas. Provedení všech opravdu potřebných změn v právních předpisech, které rekodifikace soukromého práva vyvolá, považuji za jediné a skutečně zásadní téma v diskusi o účinnosti nového občanského zákoníku. Ano, je opravdu nezbytné, aby zákony, kterých se změny dotýkají, byly řádně upraveny. Ale pozor, to není otázka otrockého přenášení pojmosloví z nového občanského zákoníku do existujících zákonů. Doplňovačky, kdy namísto „právní úkon“ napíšeme „právní jednání“ a „způsobilost k právním úkonům“ pěkně nahradíme pojmem „svéprávnost“, nejsou důvodem pro legislativní šturmy. O to opravdu nejde a není to třeba provádět okamžitě, k tomu nám slouží přechodná ustanovení nového občanského zákoníku a v praxi by si s tím ve většině případů měl poradit každý láčkovec s právním vzděláním.

Jinou věcí je, jak reagovat na nové instituty. Konkrétně jak si daňové právo poradí s již zmíněným svěřenským fondem, jak se v bankovnictví či pojišťovnictví vypořádat s regulací monistického systému, jak mají vypadat a fungovat veřejné rejstříky, co je třeba upravit v procesních předpisech atd. Toto jsou skutečná témata, nad nimiž se musejí jednotlivá ministerstva zamýšlet a řešit je. Případně udělat rozhodnutí, že je řešit prozatím nebudou, ale s plným vědomím a znalostí důsledků takového rozhodnutí.

Môžeš?  

Nicméně, žádný z obdobných problémů není tématem posledních dnů, dokonce ne ani období po přijetí nového občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích. Jde o témata, která vláda, jež se odhodlala k dotažení a přijetí rekodifikace, musela a musí znát. Tudíž předpokládám a pevně věřím, že jako občan této země se mohu spolehnout na funkční aparát. Spoléhám se na to, že kompetentní lidé na ministerstvech pracují tak, jak pracovat mají. Jestli už naši ministři nejsou schopni ani zajistit a ohlídat realizaci tak jasné a dopředu dané věci, na níž mohly příslušné resorty pracovat v podstatě od počátku funkčního období stávající vlády, pak to není otázka politického boje, ale diletantismu, který budou muset zaplatit všichni ti, kdo se spoléhali na to, že zákony nejsou na hraní a chovali se podle nich. Být ministrem, klepal bych se strachy, pokud to bude můj resort, kvůli němuž bude účinnost nového občanského zákoníku odložena.

Pokud opravdu platí v médiích zmiňované riziko, že kdyby došlo k dalšímu odložení účinnosti nového občanského koníku, může být po volbách v roce 2014 z českého právního řádu odstraněn definitivně, je třeba, aby vláda přidala na tempu a efektivitě a soustředila se na řešení věcných problémů. K tomu  jsme si ji koneckonců pořídili. Odložení účinnosti či dokonce eliminace soukromoprávní rekodifikace by ze strany této vlády bylo živým a smutným zobrazením dosti pitomého dětského vtipu, který jsem slyšel před více než 30 lety. Šlo o situaci, kdy se dva občané tehdejšího Československa rozhodli přeplavat Lamanšský průliv, přičemž jeden z nich se od poloviny cesty neustále ptal toho druhého „Môžeš?“ a ten druhý pravidelně odpovídal „Môžem!“. Když se však první znovu zeptal asi jeden kilometr před cílem, druhý odpověděl „Němôžem!“, na což první reagoval „Tak sa radšej vráťme!“. Vtip nic moc, stejně jako odložení účinnosti rekodifikace, pokud k němu nakonec dojde.