V tomto dílu se vydáme do silničního provozu. Že cyklisté nesmí na chodník a po silnici musí jezdit jednotlivě za sebou, to ví každý. Zkusíme se proto spíše zaměřit na několik momentů, při nichž to mezi řidiči motorových vozidel a „pumpičkáři“ poněkud skřípe. Zvláště patrné je to samozřejmě především v městském provozu.
Málokdo z cyklistů asi bude úmyslně vyhledávat místa s hustým automobilovým provozem. Kromě situací, kdy si kolo sundáme ze střešního nosiče na kraji lesa, je však nezbytné stát se i během nedělní vyjížďky aspoň na čas „řidičem nemotorového vozidla“. A když se rozhodnete použít kolo jako dopravní prostředek při cestě do práce, asi jen málokdy se vám stane, že celou cestu projedete po cyklostezce a udržíte se tak aspoň stranou aut.
Předjíždění
Kromě závěrečných spurtů, kdy Mark Cavendish a další obvykle značně překračují rychlosti, které jsou v místech dojezdů jindy povolené, je cyklista na silnici tvor pomalý a jako takový je často předjížděn. Je přes něj obvykle také docela dobrý rozhled. Přesto by měli řidiči pamatovat na to, že zákon zakazuje předjíždění také tehdy, jestliže by se řidič nemohl bezpečně zařadit před vozidlo nebo vozidla, která hodlá předjet. Od roku 2006 sice existuje povinnost dát znamení o směru jízdy při předjíždění cyklisty, přesto bývá ze strany některých šoférů cyklista pokládán za někoho, s jehož předjetím není třeba si lámat hlavu, protože i ve třech se na tu silnici nějak vejdeme... Faktem je, že nepříjemnou situaci, kdy vás předjíždějící auto téměř „pohladí“ zrcátky, se cyklisté snaží řešit tím, že nedodržují svoji povinnost jezdit při pravém okraji vozovky, což je zase zdrojem pochopitelné naštvanosti řidičů.
Pravým neuralgickým bodem vzájemného soužití je však – alespoň podle mých zkušeností – předjíždění zprava. V části upravující jízdu na jízdním kole zákon o silničním provozu říká, že pohybují-li se pomalu nebo stojí-li vozidla za sebou při pravém okraji vozovky, může cyklista jedoucí stejným směrem tato vozidla předjíždět nebo objíždět z pravé strany po pravém okraji vozovky nebo krajnici, pokud je vpravo od vozidel dostatek místa; přitom je povinen dbát zvýšené opatrnosti. Pokud mohu soudit podle množství řidičů, kteří se mi ve večerní špičce v ucpané Myslíkově ulici v Praze snaží těsným najetím k chodníku vysvětlit, že vpravo nemám co dělat, řada z nich uvedené části pravidel zřejmě nevěnovala v autoškole pozornost, protože na kole přece jezdí jenom blázni.
Odbočování
Další složitý úkon v životě cyklistově je odbočování vlevo. Nutno říct, že pro tento manévr jsou poněkud problematicky rozdány karty i samotným zákonem. Ačkoli obecně platí, že předjíždění je zakázáno na křižovatce a v těsné blízkosti před ní, tento zákaz neplatí, jde-li o předjíždění jízdních kol, mopedů a motocyklů bez postranního vozíku. Před odbočováním vlevo se cyklista jako kdokoli jiný musí zařadit co nejdále vlevo v části vozovky určené pro jeho směr jízdy. Jelikož jeho vozidlo není vybaveno směrovými světly, dává znamení upažením, pro které platí, že se dává jen před započetím jízdního úkonu. Od této chvíle by už cyklista neměl být předjet, protože zákaz předjíždění platí také tehdy, dává-li řidič vpředu jedoucího vozidla znamení o změně směru jízdy vlevo a není možné jeho předjetí vpravo nebo v dalším volném jízdním pruhu. Prakticky vzato je však často pro odbočení vlevo potřeba zvládnout řízení pravou rukou za současného otáčení hlavy přes levé rameno (to je v dané chvíli poněkud výše, protože levá paže je „pro jistotu“ stále upažena).
Přechod, přejezd, cyklopruh a prostor pro cyklisty
Jednou z výhod cyklisty ve městě je to, že snadno konvertuje v chodce. Pokud chce použít přechod pro chodce, musí však kolo vést. K jízdě může použít přejezd cyklisty. Před vjezdem na něj se cyklista musí přesvědčit, zda může vozovku přejet. To smí udělat jen tak, aby s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutil jejich řidiče ke změně směru nebo rychlosti jízdy. Nedostává se mu tedy „zvýhodnění“ přiznaného chodcům, pro něž platí, že je řidič nesmí ohrozit při přecházení komunikace, na kterou řidič odbočuje. Ve velkých městech je také aktuální otázka křížení stezek pro chodce a cyklisty s běžnými „silnicemi“. V praxi je to takový ten široký chodník vedoucí souběžně se silnicí a na vodorovné, občas i svislé značení. Ačkoli postupně přibývá míst, kde přes vedlejší silnice vede souběžně přechod pro chodce i přejezd pro cyklisty, rozhodně bude ještě nějakou dobu trvat, než se toto řešení objeví všude tam, kde by mělo být. Do té doby je řešením v souladu s předpisy pouze „duatlon“ (kdysi jsem viděl v televizi reportáž z místa, kde povinných seskoků z kola bylo asi sedm na vzdálenosti cca 200 metrů).
Pokud je zřízen jízdní pruh pro cyklisty (tedy vyhrazený jízdní pruh označený příslušnou značkou), stezka pro cyklisty nebo je-li na křižovatce s řízeným provozem zřízen pruh po cyklisty a vymezený prostor pro cyklisty, je cyklista povinen jich použít. Když se vrátíme do zmíněné Myslíkovy ulice, znamená to, že na závěr objíždění zprava se můžete (musíte) zařadit do přiděleného boxu před auty čekajícími na zelenou. Jedno dobrodružství tak máte ve zdraví za sebou, a u Mánesu se můžete pustit do druhého, zvaného jízda po cyklostezce. Tomu se budeme věnovat příště.
1. díl série naleznete zde