Podmínky a následky neplatnosti právních úkonů v oblasti pracovního práva se nepříjemně často mění. Negativně působí nejen četnost změn, ale i jejich obsah. Pokud právní úkon vyvolá žádoucí účinky, říkáme, že je platný. Pokud žádoucí účinky nevyvolá, je to proto, že zákon s jeho určitými vadami spojuje neplatnost.

Dnes je neplatnost v pracovním právu konstruována zvláštním způsobem. V první řadě - k vadám právního úkonu se přihlíží, jen pokud se jich dovolá ten, kdo je právním úkonem dotčen a zároveň neplatnost sám nezpůsobil. Výchozím principem tak má být neplatnost relativní. Mohlo by se proto zdát, že zákonodárce chtěl v maximální možné míře zachovat právní účinky i vadných právních úkonů, aby byly pracovněprávní vztahy ohrožovány neplatností co nejméně.

Výjimky z neplatnosti

Z prvního pravidla je ale stanovena řada výjimek. Právní úkon je neplatný absolutně - ihned a bez dalšího a aniž by se neplatnosti kdokoliv dovolal - pokud není svobodný, vážný, určitý a srozumitelný, učinila jej osoba nezpůsobilá k právním úkonům, zavazuje k nemožnému plnění, odporuje dobrým mravům, nebo se jím zaměstnanec vzdává svých práv. Řekněme, že bez ohledu na jejich počet jsou tyto výjimky alespoň srozumitelné.

Existuje ale ještě jeden důvod absolutní neplatnosti: neplatný je i takový pracovněprávní úkon, který odporuje zákonu nebo jej obchází. Ale jen v případě, že „zároveň nejsou naplněny základní zásady pracovněprávních vztahů“. Jinými slovy, pokud takzvané základní zásady pracovněprávních vztahů naplněny jsou, bude právní úkon platný i v případě, že odporuje zákonu nebo jej obchází. Jak ale v praxi posuzovat naplnění či nenaplnění zásad pracovněprávních vztahů není jasné.

Neplatnost vždy předvídatelná?

S ohledem na to, jak široce a neurčitě jsou základní zásady pracovněprávních vztahů definovány zákonem (například bezbřehá „zásada zvláštní ochrany práv zaměstnance“), je tento poslední důvod absolutní neplatnosti sám o sobě stejně tak širokým a neurčitým průlomem do původního záměru. Tím přece bylo udržet pracovněprávní vztahy co nejstabilnější a nevytvářet jejich neplatnost v nadbytečné míře a v nepředvídatelných případech.

Stranou pak zcela nechávám několik dalších výjimek a důvodů neplatnosti, které se týkají například nedostatku formy právního úkonu (Pokud právní úkon nemá potřebnou formu, je neplatný. To ale neplatí, pokud smluvní strany vadu dodatečně odstraní - lhůta přitom není zákonem nijak určena.). Jednostranné právní úkony a kolektivní smlouva jsou pak pro nedostatek formy neplatné vždy.

Co přinese rekodifikace?

Od 1. ledna 2014 bude platit nový občanský zákoník, který zásadně mění soukromé právo. Hlavním smyslem rekodifikace je zakotvit v jednom kodexu zásadně jednotnou úpravu pro celou sféru soukromých vztahů, ledaže pro určité speciální obory bude třeba zvláštní úprava.

Pokud jde o neplatnost, na jednu stranu bude zapotřebí aplikovat nové instituty a pravidla podle občanského práva v právu pracovním. Na druhou stranu některá pravidla pracovněprávních vztahů v zákoníku práce budou muset být přizpůsobena novému občanskému zákoníku tak, aby od 1. ledna 2014 byla zvláštní úprava pracovních vztahů v souladu s úpravou obecnou.

 Zapomeňte na „právní úkony“

Nový občanský zákoník zcela opouští koncepci a pojem právního úkonu a namísto toho přichází s „právním jednáním“. Nic takového jako je „právní úkon“ nebude po 1. lednu 2014 existovat, tento pojem zcela mizí. Nový občanský zákoník přitom právní jednání jako takové nijak nedefinuje, pouze stanoví, jaké má jeho existence ve sféře práva důsledky.

Je mimo možnosti tohoto příspěvku přinést alespoň stručný popis všech novinek, které v oblasti právního jednání a jeho neplatnosti rekodifikace přináší. Změn je mnoho a vysvětlení nové koncepce není otázkou několika řádek. Na několik bodů bych ale přesto rád upozornil alespoň rámcově.

Na obzoru zdánlivost

Nadále bude platit, že sankcí za vadu právního jednání (nikoliv už právního úkonu) bude jeho neplatnost. Koncept neplatnosti v soukromém právu zůstává a bude dopadat především na případy nemravných jednání a jednání odporujících zákonu. Dalšími důvody neplatnosti budou nemožnost plnění, nesvéprávnost, nedostatek formy a omyl. 

Úplnou novinkou je ale koncept „zdánlivosti“. Určité typy vadných jednání se již nebudou považovat za absolutně neplatné jako dosud, ale bude se vycházet z jejich zdánlivosti. Ke zdánlivému jednání se nepřihlíží - tedy jako kdyby příslušné ustanovení ve smlouvě vůbec nebylo, k jednání vůbec nedošlo a podobně.

Rekodifikační novela zákoníku práce

S ohledem na novou koncepci soukromoprávních vztahů předložilo Ministerstvo spravedlnosti do připomínkového řízení návrh zákona, kterým by měl být kvůli rekodifikaci novelizován mimo jiné zákoník práce. V jaké podobě Parlament zákon přijme, je samozřejmě nejisté. Hlavní tendence jsou ale patrné již nyní.

V některých případech má novelizovaný zákoník vycházet ze zmíněného konceptu zdánlivosti. Tato novinka by se měla týkat například ujednání, která zkracují některá zaměstnanecká práva, nebo kterými se zaměstnanec vzdá zvláštního práva, jež mu zákoník práce poskytuje. K těmto a některým dalším ujednáním se nemá přihlížet. Namísto neplatnosti v určitých případech tedy nastoupí koncept zdánlivosti.

Nová pravidla neplatnosti v zákoníku práce budou pouze doplňkem k pravidlům nového občanského zákoníku. Půjde buďto o upřesnění obecného pravidla nebo o jeho nahrazení speciálně pro oblast pracovněprávních vztahů.

Z těchto důvodů má být bez náhrady vypuštěna úprava relativní neplatnosti s tím, že bude v plném rozsahu aplikovatelný nový občanský zákoník. Ze stejného důvodu se mají až na výjimky rušit pravidla o absolutní neplatnosti.

Důvody k optimismu?

Bude nanejvýš zajímavé sledovat, v jaké podobě bude novela zákoníku práce přijata. Teoretická šance na zjednodušení institutu neplatnosti ve sféře pracovního práva existuje, nicméně limity přílišnému očekávání staví nový občanský zákoník, který sám o sobě není jednoduchý. K novému občanskému zákoníku a jeho dopadům v oblasti pracovního práva se proto budeme vracet.