Podobně nechce dát konečně pokoj ani král loupežníků v říši obchodního práva, a sice paragraf 196a obchodního zákoníku. Pro nezasvěcené jen zjednodušeně připomeňme, že jde o ustanovení, které předepisuje, aby se majetek převáděl na spřízněné osoby pouze za cenu stanovenou znaleckým posudkem. Pokud znalecký posudek chybí, převod může být nenapravitelně neplatný. Po letech diskusí a právních dramat se zdála situace již klidnější díky názorovému vývoji Nejvyššího soudu v tom smyslu, že převody majetku podle § 196a jsou platné i bez znaleckých posudků, pokud nebyl nikdo fakticky ošizen. Zjistí-li se tak po letech, že někdy někdo převedl majetek mezi spřízněnými osobami bez znaleckého posudku, nemusí být ještě vše ztraceno, pokud se prokáže, že úplata za majetek byla přiměřená.

Paragraf 196a obchodního zákoníku však s pácháním neplechy při znejišťování vlastnického práva nekončí. Rozhodnutím z konce minulého roku Nejvyšší soud připomněl, že uvedené ustanovení je sice obecně chápáno jako pravidlo pro převody majetku mezi spřízněnými osobami, ale jedním z jeho zrádných ostnů je, že dopadá i na osoby v době převodu již nespřízněné. Mezi nabyvateli majetku postiženými § 196a jsou totiž i zakladatelé společnosti; Nejvyšší soud nyní potvrdil, že toto ustanovení vykládá doslovně, a tedy vztahuje požadavky oceňování i na případy, kdy zakladatel nabývá majetek od společnosti, přestože již není v době převodu majetku jejím akcionářem. Společnost již například dávno prodal a nemá s ní nic společného. Na věky věků však zůstane zakladatelem, a bude tedy při převodech majetku se společností podléhat režimu § 196a.

Selský rozum by velel nepožadovat znalecké ocenění pro ochranu společnosti, která má nové vlastníky a ředitele, a která převádí majetek na kupce, který sice společnost v minulosti založil, ale nyní již s ní nijak spřízněn není. Jedinou útěchou smyslu pro spravedlnost v takové situaci může být, že skutečně nespřízněný zakladatel majetek nejspíš koupí za podmínek obvyklých, a tedy se snad uhájí i před případným zpochybněním svého vlastnického práva. Samozřejmě s „drobným“ háčkem, že jeho vlastnické právo bude v takovém případě záviset na souboji znaleckých posudků v možném soudním sporu, kde se znalci budou přít o to, jaká cena byla při převodu obvyklá…

Že by definitivní vítězství dobra nad zlem? Matadoři béčkové kinematografie (a českého obchodního práva) se mohou jen ušklíbnout. Ještě je tu přeci dýka (či laserová pistolka – dle toho kterého pokleslého žánru) schovaná v holínce! A v § 196a je zase napsáno, že ocenění musí společnosti zajistit i tehdy, když majetek převádí jimi ovládaná osoba, tj. někdo úplně jiný. Myslím, že tuto pasáž uvedeného ustanovení se ještě nikdo neodvážil vzít vážně, neboť pak by už bylo možno katastrální úřady rovnou zavřít, neboť údaje v katastru zapsané by se shodovaly s „právním“ stavem jen ve statisticky nevýznamném zlomku.

Především však doufáme, že původní zakladatelé zůstanou jedinými nespřízněnými osobami, na něž budou soudy používat § 196a. Je pravdou, že zakladatel je vlastnost jedinečná – každá společnost má jen jedny zakladatele. Kdo by chtěl škodit škodolibým výkladem zákona více, mohl by tvrdit, že i bývalí akcionáři musí při převodech majetku se společností již navždy znalecky oceňovat; tak daleko však ani doslovné čtení špatně psaných paragrafů jít nemůže. O zakladatelích lze snad uvažovat dle hesla „jednou zakladatel, navždy zakladatel“ (neboli „neexistuje bývalý zakladatel“), ale ve vztahu k bývalým akcionářům by taková úvaha nedávala smysl ani formálně, natož při zvážení účelu právní normy.