Držitelem věci nebo práva bývá nejčastěji jejich vlastník. Ne vždy jsme však jejich skutečnými vlastníky, ačkoliv s nimi nakládáme jako s vlastními. V takovém případě můžeme vykonávat držbu v právním slova smyslu. Jedná se například o situace, když věc užíváme, aniž bychom tušili, že jejím vlastníkem je někdo jiný. Nebo jsme přesvědčeni o tom, že smíme vykonávat nějaké právo, například jezdit přes cizí pozemek, avšak skutečný stav je jiný. V případě, že věc nebo právo v dobré víře držíme po stanovenou dobu (tři roky, jde-li o movitost, a deset let u nemovitostí), můžeme je takzvaně vydržet a stát se skutečným vlastníkem či oprávněným.

Výraznou změnou oproti současnému pojetí, kdy držet lze věci či práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon, počítá nová úprava pouze s držbou práv. To znamená, že nově nebudeme právně držet věc, nýbrž vlastnické právo k ní. Nicméně nebude možné takto držet veškerá práva, ale pouze práva majetková, která jsou převoditelná a připouští opakovaný nebo trvalý výkon. To je například vlastnické právo, právo odpovídající některým druhům věcných břemen, právo stavby, zástavní právo, nájem či pacht aj. Vyloučena z držby budou i práva, která se vyčerpají jedním splněním (např. právo dědické). Držet v právním slova smyslu nebude možné například práva osobní (s jedinou podstatnou výjimkou – osobní služebnosti). Nicméně i těmto právům (například rodičovským), budou-li vykonávána v domnění v jejich oprávněnosti, bude poskytnuta podobná ochrana jako držiteli.

Tři figury - řádná, pravá a poctivá

Dnešní občanský zákoník rozlišuje pouze mezi držbou oprávněnou a neoprávněnou. Kritériem je dobrá víra držitele, že mu věc nebo právo náleží. Poměrně jednoduchou, avšak také zjednodušující a nedostatečnou právní úpravu nahradili autoři NOZ koncepcí tří držebních figur. Nově se tak bude rozeznávat, zda se jedná o držitele řádného, poctivého a pravého, a to včetně tomu odpovídajících protějšků.

O řádnou držbu se bude jednat vždy, pokud pro převod práva na držitele existuje právní důvod (například kupní smlouva, kdy však vzniku vlastnického práva kupujícího brání jiné závady). Poctivost držitele je dána tehdy, panuje-li u něj důvodné přesvědčení, že mu právo náleží. Konečně, pravým držitelem pak jistě není ten, který se slovy zákonodárce: „vetřel v držbu svémocně nebo se v ní vloudil potajmu nebo lstí“. Pravost držby vylučuje také výprosa. Bližší popis jednotlivých typů a jejich vzájemných kombinací, i s ohledem na diskuse o nešvarech v použitém pojmosloví, by patrně vydal na zvláštní článek. Lze však dovodit, že pokud je držitel řádným, tedy kupříkladu nabyl-li držbu na základě zmiňované kupní smlouvy, bude i držitelem poctivým a pravým. Naproti tomu však poctivost držitele nevylučuje, že právo nenabyl řádným způsobem (například od nevlastníka). Naplnění všech těchto znaků se nicméně předpokládá a kdo tvrdí opak (neřádnost, nepoctivost, nepravost držby), musí jej prokázat.

Poctivému držiteli náleží všechna práva jako vlastníkovi. Má tedy právo věc držet, užívat, brát z ní užitky, ba i věc zničit. Oproti tomu nepoctivý odpovídá mimo jiné za škodu, která na věci vznikne. Dokonce je povinen nahradit poškozené osobě „ušlé“ užitky, které by pobírala, kdyby věc sama užívala (například se může jednat o nájemné). Nepoctivý držitel odpovídá i za náhodu, pokud svévolně zdržuje soudní spor napadající jeho držbu.

Pozor na krátké lhůty

Držitel má nově výslovně zakotvené právo hájit svou držbu proti tomu, kdo jí ruší nebo kdo ho držby zbavuje (terminologií zákona „vypuzení z držby“). Proti rušení jiné osoby se může sám vzepřít, a to v mezích nutné obrany, nebo se bránit soudně. Soudní žaloba smí být přitom podána jen do 6 týdnů od doby, kdy se o porušení nebo ohrožení držby a osobě rušitele držitel dozvěděl, nejpozději však do 1 roku. Marné uplynutí poměrně krátkých lhůt může znamenat až ztrátu držby. Svědčí-li ovšem původnímu držiteli silnější právo (např. vlastnické v důsledku dřívějšího vydržení), může se domáhat u soudu svého práva i jinak.

Za zdůraznění stojí i možnost hájit svou držbu před následky provádění či odstraňování stavby či jiného zařízení. Soud v těchto případech může pokračování ve stavbě zakázat, a to i předběžně. Stavebníci však zoufat nemusí. NOZ totiž chrání i jejich zájmy a vylučuje poskytnutí soudní ochrany tehdy, existuje-li vzájemné právní zajištění (například smlouva mezi stavebníkem a držitelem), a pokud držitel neuplatnil ve stavebním řízení námitky, ač tak učinit mohl. Soud může v odůvodněných případech také požadovat od žalujícího držitele příslib náhrady škod plynoucích ze zákazu další stavby. Kauci na náhradu případných škod však může být povinen složit i stavebník.

Nových 22 paragrafů úpravy držby v NOZ přináší i řadu dalších novinek, jejichž přínos pro praxi zřejmě prověří až soudní praxe. Nyní nezbývá než doufat, že zmíněný přínos nebude jen v kvantitativní, ale hlavně v kvalitativní rovině.