K závěru v titulku tohoto článku dospěl před časem Soudní dvůr EU v rámci řízení o předběžné otázce. V případu šlo o placený přístup do obchodního rejstříku, kam se podle zákona ukládají údaje o obchodních společnostech. Vyvstal dotaz, zda lze takovou činnost považovat za činnost hospodářskou a zda se tím pádem na orgán veřejné moci, který ji zajišťuje, vztahuje zákaz zneužití dominantního postavení.
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podal k Soudnímu dvoru rakouský Nejvyšší soud (Oberster Gerichtshof ) poté, co k němu původní spor nakonec „doputoval“ po sérii jednání u nižších rakouských soudů. Předmětem původního sporu byla žaloba společnosti Compass-Datenbank proti Rakouské republice, kterou se společnost domáhala, aby stát dostal nařízeno zpřístupnit jí za přiměřený poplatek některé dokumenty z obchodního rejstříku.
Nižší soudy sice uvedly, že společnosti ze zákona žádný nárok na poskytnutí dokumentů z obchodního rejstříku nevyplývá, současně se však společnosti dotázaly, zda své nároky uplatňuje podle rakouského zákona o použití informací orgánů veřejné moci, nebo podle práva hospodářské soutěže. Na základě tohoto dotazu společnost uvedla, že se dovolává ustanovení práva hospodářské soutěže. Společnost především argumentovala, že Rakouská republika vystupující jako podnik s dominantním postavením na trhu má povinnost jí údaje z obchodního rejstříku poskytnout.
Soudní nuance
Rakouský Nejvyšší soud poznamenal, že zákaz zneužití dominantního postavení se vztahuje i na veřejnoprávní podniky, pokud vykonávají hospodářskou činnost. Současně však uvedl, že kvalifikace podniku vykonávající hospodářskou činnost nepřipadá v úvahu u státních orgánů, pokud jednají jako orgány veřejné moci v rozsahu, který jim je zákonem svěřen. Nejvyšší soud se proto obrátil na Soudní dvůr EU s otázkou, zda lze ukládání údajů (poskytovaných samotnými podniky na základě jejich zákonné oznamovací povinnosti) do databází a umožňování přístupu a pořizování výpisů z této databáze za poplatek za hospodářskou činnost orgánu veřejné moci vůbec považovat.
Soudní dvůr se k věci postavil následovně: pokud veřejnoprávní subjekt vykonává určitou hospodářskou činnost, která však není oddělitelná od výkonu veřejné moci, jde podle něho stále o činnost související s výkonem veřejné moci. A to i tehdy, je-li za dotyčnou aktivitu vybírán poplatek. Pokud poplatek za zpřístupnění údajů z obchodního rejstříku či podobné databáze nestanovuje subjekt sám, ale určuje mu to zákon, je podle Soudního dvora třeba mít za to, že hrazení poplatků je neoddělitelná součást vykonávané činnosti. To platí, i když jsou poplatky vybírány prostřednictvím zprostředkovatelských agentur, jako tomu je v Rakousku. Ani skutečnost, že se Rakousko při právní argumentaci dovolávalo práv duševního vlastnictví, tedy nikoliv výlučně veřejnoprávních předpisů, nečiní z daného orgánu podnik. Soudní dvůr zde totiž přisvědčil tvrzení Rakouské republiky, dle které je nezbytné zajistit, aby údaje poskytované povinně podniky na základě zákona byly chráněny před jejich užitím mimo databázi, tedy mimo účel, pro který jsou shromažďovány.