Zatímco v Česku je souběhem především myšlen dvojí vztah mezi společností a jejím manažerem (tedy jednak na základě jmenování do funkce, popř. smlouvy o výkonu funkce a souběžně na základě pracovní smlouvy), ve Francii šli manažeři o stupeň dále. Členové statutárních orgánu (zejména ti ve funkci tzv. Directeur Général) uzavírali jménem společnosti smlouvy nikoliv se sebou samými, ale s jimi vlastněnými a řízenými jednočlennými společnostmi. Ty měly společnosti poskytovat služby vágně označené jako „asistence“ nebo „management“. Za poskytování těchto služeb platila společnost samozřejmě určitou pravidelnou odměnu. Tyto smlouvy pak byly obecně známy jako tzv. „management fee“ dohody.

Před několika lety však měla jedna taková typická smlouva obstát před francouzskými soudy. Důvody si lze celkem jasně představit. Manažerovi byla spolu s odvoláním doručena i výpověď „servisní“ smlouvy s jím vlastněnou společností. Tato společnost následně podala žalobu na odškodnění za neoprávněné vypovězení smlouvy. Spor nakonec před třemi lety skončil tak, že kasační soud potvrdil zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu, a to s odůvodněním, že tato smlouva byla od počátku neplatnou.

Důvodem, na kterém soudy založily svá rozhodnutí, byla neexistence takzvané kauzy závazku společnosti z této smlouvy, neboť plnění protistrany spočívalo ve službách, které byly povinností jednatele a vlastníka této společnosti z jeho funkce generálního ředitele. Francouzské soudy tak aplikovaly tamější propracovanou doktrínu podmínky kauzy smluv – ta zjednodušeně říká, že pokud strana plní, musí pro ni ze smlouvy vyplývat nějaký užitek v podobě protiplnění, tedy že platná smlouva musí fungovat na principu „něco za něco“. V tomto případě tomu tak nebylo, proto nebylo velkým překvapením, že soudy platnost smlouvy neuznaly. Na toto rozhodnutí pak začala navazovat další rozhodnutí (nejnovější ze 4. července tohoto roku), která dále potvrzovala nakročený trend.

Doufejme, že český manažerský trh se Francií nebude inspirovat a nezačne obcházet zákaz souběhu právě přes servisní smlouvy s jejich jednočlennými společnostmi.  Ponechme stranou, že takovýto postup by narazil na řadu jiných zákonných ustanovení, mimo jiné novou úpravu střetu zájmů apod. Zda by se tedy Nejvyšší soud nechal také inspirovat francouzskými soudy či by přišel s vlastní argumentací, nelze samozřejmě předjímat, lze ale důvodně pochybovat, že by takové smlouvy „podržel“. Je však pravdou, že české právo požadavek kauzy pro platnost závazku ze smlouvy také zná, přestože tato teorie není nijak podrobně rozpracována. Zajímavé je i to, že ve svých rozhodnutích používaly francouzské soudy obdobné důvody jako ty české: například stejně jako Nejvyšší soud uzavřel francouzský kasační soud, že člen statutárního orgánu je povinen společnosti v rámci výkonu funkce poskytovat veškeré odborné znalosti a know-how, kterým disponuje. Z toho se dá uzavřít, že problémy a právní řešení se mezi jednotlivými státy zase o tolik neliší.