Právo pastvy se řadí mezi tzv. pozemkové polní služebnosti a jeho podstatou je omezení vlastníka pozemku ve prospěch majitele zvířat, které se na pozemku dlouhodobě pasou a které je vlastník pozemku povinen strpět. Právo pastvy nabylo na významu v souvislosti s nabytím účinnosti nového občanského zákoníku (NOZ), který tento tradiční druh pozemkové služebnosti vrátil do našeho právního řádu. V NOZ je právo pastvy upraveno v paragrafech 1278-1282, které v zásadě přejímají úpravu obsaženou v Obecném zákoníku občanském z roku 1811.

Vědecká klasifikace pštrosa

Právo pastvy vzniká především smlouvou nebo vydržením, pokud pokojná pastva trvala alespoň deset let. V případě pochybností se na výkon tohoto práva použijí ustanovení zákona. Ta stanoví, že se právo pastvy vztahuje na každý druh hospodářských zvířat, nikoli však na prasata a drůbež. A právě tento pojem může činit potíže. Obecně nikdo nepochybuje o tom, že se drůbeží označují například slepice, kuřata, krocani, kachny či husy. Obtíže však vznikají u těch druhů ptáků, které se po domácích dvorcích běžně neprohánějí. Příkladem může být právě pštros. Jeho zařazení k drůbeži by přitom znamenalo, že v případě pochybností či bez výslovného určení by se na tento druh zvířat právo pastvy nevztahovalo.

Z hlediska vědecké klasifikace patří pštros mezi ptáky (jedná se o největšího žijícího ptáka na světě), v rámci kterých se řadí mezi tzv. běžce. Této vědecké klasifikaci odpovídá i platné znění plemenářského zákona, které stanoví, že „běžci“ se pro účely tohoto zákona rozumí hospodářsky využívaná podtřída ptáků, zejména plemena pštrosa dvouprstého. Pštrosi jsou tedy ptáci podtřídy běžců, což ovšem neodpovídá na otázku, zda přísluší k drůbeži.

Vymezení drůbeže

Řada našich právních předpisů operuje s pojmem drůbež, aniž by však tento pojem vymezovala. Tradičně se mezi drůbež řadí skupina létavých ptáků spadajících do kategorie vrubozobých (jako například husa či kachna) a hrabavých (tedy slepice, krůta nebo křepelka). Pštros přitom po zoologické stránce spadá mezi „běžce“, a nikoli „letce“. Pojem drůbež však není pojmem zoologickým, proto je možno – na základě nejrůznějších zdrojů, včetně zahraničních – uzavřít, že jakkoli jsou za drůbež považování ptáci spadající především do kategorie letců (a to zejména letci vrubozobí a hrabaví), označují se drůbeží všechny druhy domestikovaných ptáků, které jsou chovány pro maso či pro vejce. Takovým druhem hospodářského zvířete (jak například plyne i z vyhlášky o minimálních standardech pro ochranu hospodářských zvířat) je nepochybně i faremně chovaný pštros.

Dle ustanovení § 2 odst. 2 NOZ je třeba výklad zákonného ustanovení provádět takovým způsobem, aby byl zohledněn smysl slov a bylo přihlédnuto k jasnému úmyslu zákonodárce. Zákonodárce přitom stanovil, že se právo pastvy vztahuje na každý druh hospodářských zvířat vyjma prasat a drůbeže. Jeho úmyslem bylo nevztahovat právo pastvy na takový druh hospodářských zvířat, jejichž přirozené chování by mohlo neúměrně zatěžovat služebný pozemek. I z hlediska tohoto úmyslu zákonodárce (tedy z hlediska ochrany služebného pozemku) je tak možno učinit závěr, že z práva pastvy by měl být – stejně jako kur i kachna – vyloučen (není-li výslovné dohody nebo pokojné desetileté držby) i pštros, neboť jeho chování může zatížit služebný pozemek stejně neblaze jako chování ostatních domestikovaných ptáků jednoznačně spadajících do kategorie drůbež.

Pamatujte na výslovnou dohodu!

Právo pastvy je v NOZ upraveno pod absolutními majetkovými právy v části třetí. Ustanovení § 978 NOZ stanoví, že od ustanovení části třetí se lze odchýlit ujednáním s účinky vůči třetím osobám, jen připouští-li to zákon. Zákon přitom v úvodním ustanovení práva pastvy odchylné ujednání ve vztahu jak ke druhu, tak počtu dobytka, jakož i rozsahu a času pastvy připouští. Bez této dohody nebo bez pokojné desetileté držby je však pastva prasat a drůbeže, včetně pštrosa (ale i nandu či emu), vyloučena.