Hledat v komentářích
Výběr pro investory

Článek je zařazen v rubrikách:Rozhodnutí|Zákony
Odkazy na internetu jsou legální. Nebo ne?

Odkazy na internetu jsou legální. Nebo ne?

24.03.2014
Odkazování na internetu s pomocí hyperlinků je běžné. Co když je ale odkazováno na materiál chráněný autorskými právy? Jsou takové odkazy legální? O tom v polovině února rozhodoval Soudní dvůr Evropské unie, který se k odkazům na internetu takto podrobně vyjádřil vůbec poprvé.

Poslední rozhodnutí Soudního dvora se sice týká výhradně autorských práv, nicméně může být relevantní pro řadu dalších oblastí, například pro právo hospodářské soutěže nebo právo ohledně databází. Relevantní spory, ve kterých jde o nemalé peníze, už přitom probíhají.

Případ s hyperlinky pochází ze Švédska, kde redaktoři novin Göteborgs-Posten žalovali provozovatele webu Retriever Sverige, který svým zákazníkům poskytoval tiskový servis včetně „linků“ na odkazované články. Ty byly sice na webu Göteborgs-Posten vyvěšeny zdarma, ale autorům článků se samozřejmě nelíbilo, že na jejich práci někdo poměrně jednoduše vydělává. Navíc noviny přicházely o peníze z reklamy, protože čtenáři netráví na jejich webu moc času; jen si prostě kliknou na odkazovaný článek, ke kterému by se jinak museli jejich webem „proklikat“ (tzv. deep-link) a po cestě vidět řadu reklam.

K soudním přím ohledně deep-linků a tzv. embedování (embedding; např. vkládání videa na blog) přitom dochází už řadu let, například v USA podobný spor řešili v roce 1997, obdobně i ve Velké Británii. Jaká je ale situace dle evropského práva, které se skrze informační směrnici z roku 2001 pokouší o harmonizaci těchto otázek? Může se na internetu volně odkazovat, a to bez ohledu na případný nesouhlas autorů „linkovaného“ materiálu?

Problematické odůvodnění

Výše zmíněná směrnice EU říká, že autoři musí mít možnost povolit nebo zakázat sdělování svého díla veřejnosti. Soudci tedy museli nejdříve rozhodnout, zda odkazování na internetu spadá pod pojem „sdělování veřejnosti“.

„Sdělování“ Soudní dvůr tradičně interpretuje široce a doposud z jeho judikatury vyplývalo (viz např. případ ohledně anglické fotbalové ligy), že definičním prvkem „sdělování“ je jakékoliv „zpřístupnění“ („transmission“) díla, a to bez ohledu na použité technické metody nebo prostředky. Ve švédském případě Soudní dvůr v poměrně stručném rozsudku napsal, že i pouhé hyperlinky, tedy jen odkazy na zdroj díla, musí být považované za „sdělování veřejnosti“. V tomto zásadním bodě se tak Soudní dvůr rozešel s dřívějšími rozsudky některých nejvyšších soudů v Evropě (Německo a Norsko) a jeho rozhodnutí je problematické i v porovnání s některými názory odborné veřejnosti, například European Copyright Society nebo International Literary and Artistic Association.

Co se týče pojmu „veřejnost“, tu Soudní dvůr definoval jako blíže neurčený a zároveň „dosti vysoký“ počet osob. Do této definice se švédský případ také vešel, jelikož za veřejnost v tomto případě Soudní dvůr považoval všechny uživatele internetu, což je asi 40 % světové populace.

Soudní dvůr dále ve svém rozhodnutí uvedl, že aby došlo k zásahu do autorských práv, „sdělováno“ musí být „nové veřejnosti“, tedy skupině osob, které autoři své dílo původně nezamýšleli sdělit. Soudní dvůr uvedl, že o „novou veřejnost“ v posuzovaném případě nejde, protože původní články již byly na webu švédských novin volně přístupné, tedy uživatelé internetu si je mohli zdarma přečíst. Odkázání na ně tak podle Soudního dvora neznamená, že by k nim získala přístup „nová veřejnost“. Tento závěr vyznívá v evropském právním prostředí dosti odvážně, byť není zcela nový.

Soudní dvůr své závěry použil i na tzv. embedování, když oproti běžným linkům neviděl rozdíl. Opět prý jde o zpřístupnění obsahu stejné „veřejnosti“.

Kam dál?

Pokud by se však rozsah „veřejnosti“ lišil, například pokud by bylo odkazováno na obsah placených webů nebo byla obejita „omezující opatření“ přístupu, pak by dle výslovného znění rozsudku Soudního dvora šlo o jinou „veřejnost“, než které autoři svá díla původně „sdělili“. I pouhým odkazem nebo embedováním by tak mohlo dojít k zásahu do autorských práv. Z rozsudku lze dovodit, že stejná úvaha platí i v případě, kdy byl obsah umístěn na internet bez souhlasu nositele autorských práv.

Rozhodnutí Soudního dvora vyvolává řadu otázek. Například: soud sice řekl, že obejitím „omezujících opatření“ dochází k narušení autorských práv, ale tato opatření dále nekonkretizuje. Jedná se tedy o všechna a jakkoliv slabá opatření? A co „netechnické“ překážky, tedy například právní podmínky internetových služeb?


Kocián Šokc Bala	štík
Stránka Právo je společným projektem Patria.cz a advokátní kanceláře Kocián Šolc Balaštík, která poskytuje a zpracovává veškeré informace na stránce umístěné; za tyto informace nenese Patria.cz odpovědnost.
Tomáš SequensTomáš Sequens

Energetické prázdniny 2018 – co nás po nich čeká a nemine

26.07.2018
Klimaticko-energetický balíček 20–20–20, Zimní energetický balíček, Evropská energetická unie, snížení energetické spotřeby o 20%, závazný cíl zvýšení podílu obnovitelných zdrojů energie na spotřebě energie na 27%, indikativní cíl zvýšení energetické účinnosti na 27%, stejně indikativní cíl zvýšení energetické účinnosti na 32,5%, soutěžní nabídkové řízení OZE - všechna tato hesla a termíny maně krouží kolem nás již tak dlouho, až se zdá, že nemají žádný skutečný obsah a smysl. Opak je však pravdou – a možná je právě na čase, abychom se pokusili si jejich reálný význam připomenout, abychom měli představu, co nás čeká v „příštím školním roce“.Více
Zdroje