Díky rozvoji a rozšíření informačních a komunikačních technologií lidé dnes a denně komunikují s lidmi na druhé straně planety. Mluvíme o vzniku jakéhosi kyberprostoru, tj. o vytvoření virtuálního prostředí, kde se lidé střetávají, komunikuji, uzavírají obchody atd. Přitom mezi nimi dochází vzájemnému styku, který nemá pouze aspekty sociální a ekonomické, ale i právní. Bohužel, vznik virtuálního prostředí s sebou přináší mimo jiné i rozvoj kriminality. Navíc jak asi každý ví, informační technologie mohou být využívány jako nástroj počítačové kriminality nebo jako její cíl.

Největším problém kriminality ve virtuálním prostředí je určení jurisdikce, která by měla trestný čin vyšetřit a potrestat. Ve většině případů bude příslušných více jurisdikcí, které se mohou přít o to, kdo daný případ vyšetří. Podle některých právních řádů může být dokonce jednání trestným činem a podle jiných nikoliv. Ale problém nemusí být tak výrazný a často může být rozdílný pouze hrozící trest, či jiné okolnosti. Nejednotně upravenou bývá rovněž otázka odpovědnosti poskytovatelů informačních služeb.

Úmluva o počítačové kriminalitě si klade za cíl některé z těchto problému řešit. Jejím záměrem je především sjednotit vybrané skutkové podstaty trestných činů v oblasti počítačové kriminality, uzákonit možnost postihu právnických osob za počítačovou kriminalitu nebo zlepšit procesní spolupráci členských států Úmluvy. To má v konečném důsledku napomoci jednotnému potírání kyberkriminality v mezinárodním měřítku.

Skutkové podstaty

Úmluva mimo jiné definuje skutky, které musí členské státy stíhat. Tato jednání jsou v Úmluvě dle vzájemné souvislosti rozdělena do skupin na trestné činy týkající se počítačových dat (jde zejména o neoprávněný přístup k počítači a neoprávněný odposlech dat, zasahování do dat a do počítačového systému, zneužívání zařízení, zpřístupnění zařízení k páchání této trestné činnosti), trestné činy související s počítačem (padělání s pomocí počítače, počítačové podvody), trestné činy související s obsahem dat (dětská pornografie) a trestné činy související s porušením autorských práv.

Veškeré výše uvedené jednání je možné stíhat již dle současného českého trestního zákoníku a účinnost Úmluvy v tomto ohledu pro české občany žádný významnější posun neznamená. To nebylo ani není jejím cílem, kterým, jak již bylo uvedeno, je veškeré skutky sjednotit, aby bylo možné je stíhat jednotně ve všech členských zemích Úmluvy. Nelze ale opomíjet skutečnost, že Úmluva jakožto mezinárodní úmluva má přednost před zákony, a proto, dojde-li k tomu, že některé ustanovení trestního zákoníku nebude zcela v souladu s Úmluvou, ta bude mít v takovém případě přednost.

Kromě vymezení skutkových podstat se Úmluva věnuje i dalším otázkám trestního práva. Po členských státech například vyžaduje, aby stíhaly veškeré úmyslné formy účastenství (organizace, návod či pomoc k trestnému činu) nebo trestný čin, který je ve fázi pokusu. Vedle toho musí být zakotvena povinnost za porušení zakázaných jednání stíhat i právnické osoby. Tato možnost byla v České republice zakotvena teprve v roce 2012, což bylo pravděpodobně i jedním z důvodů proč došlo k ratifikaci Úmluvy až po tak dlouhé době.

Procesně-právní pomoc a mezinárodní spolupráce

Dále se Úmluva věnuje otázkám procesního práva a určuje členským státům povinnosti v oblasti vyšetřovacích postupů a pravomocí. Členské státy jsou zejména povinny přijmout opatření, aby byla zajištěna možnost urychleného uchování a zpřístupnění uložených počítačových dat, vydání příkazu k předložení, prohlídky a zajištění uložených počítačových dat, shromažďování dat v reálném čase či odposlouchávání dat. Český právní řád v tomto ohledu neobsahuje specifické instituty pro počítačová data, ale jen instituty obecné, které však lze v zásadě považovat za dostatečné.

Aby Úmluva dostála svého smyslu, tedy potírání počítačové kriminality v mezinárodním měřítku, je řešena i mezinárodní spolupráce členských států. Nutno v tomto ohledu poznamenat, že Úmluva bude mnohdy jen podpůrným pramenem, byla-li mezi členskými státy uzavřena jiná mezinárodní smlouva týkající se právní pomoci a vydávání. V Úmluvě jsou upraveny zásady vzájemné právní pomoci, zásady vydávání osob nebo opatření týkající se prozatímních opatření (urychlené uchování a sdělení dat) a vyšetřovacích institutů (přístup k datům a jejich odposlech), a proto na jejím základě bude možné lépe spolupracovat mezi členskými státy při potírání při počítačových trestných činů. Členským státům byla rovněž uložena povinnost určit a provozovat kontaktní místo, na které se mohou jiné členské státy obrátit a kterým je v České republice Nejvyšší státní zastupitelství, resp. Policejní prezidium.