Sledování cen akcií či krátkodobých předpovědí růstu by mohlo poskytovat útěchu. Bližší pohled však nabádá k opatrnosti, protože světová ekonomika má daleko do návratu k „normální aktivitě“. Nezaměstnanost neustále roste a velká část produkční kapacity stále není využita. Mnoho ze zdrojů současného růstu má pouze dočasné trvání. Navyšování objemu zásob nezvýší produkci firem na dlouhou dobu a po celém světě utrácení táhne vládní štědrost, ne „živočišné pudy“. Masivní fiskální a monetární stimulace ulehčuje rozvahám domácností a bank, podstata problému ale zůstává. Zadluženost domácností se v USA a dalších „bublinových ekonomikách“ nalézá na vysoké úrovni a banky potřebují navýšit svůj kapitál. To naznačuje, že spotřebitelské výdaje budou nižší a náklad kapitálu zase vyšší než před krizí.
Světová ekonomika se tak nevrátí tam, kde by byla, kdyby nepřišla krize. Vyhlídka na „nový normál“ – termín uvedený šéfem Pimco Mohamedem El-Erianem, může stále znamenat dvě možnosti. První z nich je ta, že se světová ekonomika dostane přibližně na předkrizovou úroveň růstu, i když to, co bylo ztraceno, již nedožene. Druhou možností je, že růst zůstane na permanentně nižší úrovni, stejně jako růst investic, zaměstnanosti a produktivity.
Rozdíl mezi těmito dvěma možnostmi je obrovský. Stálé poškození potenciálního růstu znamená pomalejší růst příjmů a menší očekávání. Právě tomu se nyní vlády musejí vyhnout, i když je to složité. Musejí podpořit poptávku, aniž by zničily veřejné finance, omezit nezaměstnanost bez ohrožení pohybu zaměstnanců ze starých odvětví do nových. A hlavně musejí podpořit inovaci a obchod, protože to jsou hlavní motory růstu.
Podpora poptávky je nejnaléhavějším úkolem. Zadlužení Američané se musejí uskromnit, bohaté země musejí více utrácet a méně spořit. Pro Čínu to znamená silnější měnu, lepší sociální síť a změnu dotačního systému. Německo a Japonsko potřebují strukturální reformy na podporu spotřeby, zejména v oblasti služeb. Přebytkové ekonomiky však nezvýší svou primární spotřebu přes noc. Světová ekonomika tak bude spoléhat na vlády více a delší čas než by se komukoliv líbilo. Předčasné stažení fiskální podpory by ohrozilo oživení, jak to Amerika zažila v roce 1937 a Japonsko o šedesát let později. Až bude privátní sektor dost silný, vlády by měly dát své rozvahy do pořádku hlavně omezováním výdajů. Tam, kde výdaje musejí růst, je lepší danit spotřebu nebo spalování fosilních paliv než práci či zisky.
Vlády musejí rovněž bojovat proti nezaměstnanosti, aniž by tím však zablokovaly trhy práce. Vysoká nezaměstnanost může napáchat trvalou škodu tím, že lidé ztratí své dovednosti a pracovní vazby. Toto nebezpečí ospravedlňuje snahy zpomalit dočasná propouštění nebo povzbudit nabírání zaměstnanců. Ne všechny podobné léky však působí stejně. Některá z nejpopulárnějších schémat současnosti (jako např. německé platby zaměstnavatelům, aby snížili spíše pracovní dobu než pracovní místa) se pokoušejí zachovat pracovní sílu v nezměněném stavu. Ekonomiky ale musejí mít možnost znovunalézat samy sebe a umožnit prosperujícím odvětvím, aby nahradily problémová odvětví.
Nový normál bude ale nejvíce ovlivněn růstem produktivity. V bohatých ekonomikách je růst dán inovacemi, jinde zejména vlivem obchodu. Obě tyto oblasti se nyní nacházejí v ohrožení. Firmy s nedostatkem hotovosti omezují výdaje za výzkum a vývoj. Rozvíjející se ekonomiky přehodnocují svou závislost na exportech. A vlády v obou ekonomikách jsou v pokušení zasáhnout. Měly by se však vyhnout podpoře specifických odvětví tím, že zavedou ochranářská opatření či dotace. Ponechání prostoru pro tržní signály zvýší produktivitu více než špatná průmyslová politika.
(Zdroj: The Economist)