Zdá se, že týden poté, co se objevily finanční problémy v Dubaji, finanční panika zmizela stejně rychle jako pouštní bouře. Je lákavé vidět tuto událost jako malé klopýtnutí, které poškodilo Dubaj, ale nemá širší význam. Přes její malou velikost však symbolizuje širší nejistoty. Nejzřetelněji ukazuje na to, že dopady z dluhového mejdanu stále pokračují: Odhady úvěrových ztrát, zejména v oblasti komerčních nemovitostí, rostou. Nejvýznamnější důsledek se ovšem týká rizika státního dluhu.
Dluh Dubai World nebyl technicky ručen státem, byl ale za takový široce považován, protože investoři nedělali rozdíl mezi vládou Dubaje a firmou, kterou plně vlastní. Odmítnutí této implicitní záruky představuje důležitý zlom, který stál na počátku přecenění rizik dluhu v celém regionu, zvýšil obavy týkající se dalších rozvíjejících se ekonomik v problémech (Maďarsko a Lotyšsko) a okrajových zemí eurozóny, zejména Řecka. U něho se dlouho předpokládalo, že EU (tedy Německo) by mu v případě potíží poskytla pomoc.
Dubaj je rozvíjející se ekonomikou, ale pohled do budoucna ukazuje, že vládní dluh v rozvinutých ekonomikách prudce roste a ty vypadají rizikověji než rychle rostoucí rozvíjející se ekonomiky, protože jejich dluhová zátěž se může snížit. V roce 2007 dosahoval vládní dluh bohatých zemí G20 v průměru 80 % HDP, což byl dvojnásobek úrovně dosažené ve velkých rozvíjejících se ekonomikách. Do roku 2014 se tento poměr zvýší na 120 %, což by mohl být trojnásobek poměru v rozvíjejících se zemích. To však nebude jediná změna. Rozsah podmíněných závazků typu vládních záruk bankovního dluhu se mezi jednotlivými zeměmi velmi odlišuje a v rozvinutých ekonomikách roste mnohem rychleji. A zapomenout nesmíme ani na veřejné finance regionálních vlád. Mnoho států v USA se nyní nalézá ve velmi choulostivé situaci.
Přehodnocování rizika státního dluhu se bude nad světovou ekonomikou vznášet po léta, jeho vliv ale již cítíme. Kapitál proudí do dluhopisů velkých rozvíjejících se zemí, což snižuje jejich výnosy a posiluje měny. Díky většímu a přátelštějšímu MMF mohou rozvíjející se ekonomiky spoléhat na jeho pomoc více než tomu bylo v minulosti. Naopak rozvinuté země mají nyní méně možností. Členství v eurozóně eliminuje možnost částečného umoření dluhu inflací a některé země jsou odhodlány bojovat s dluhem více než jiné – Irsko již zvedlo daně a omezilo výdaje, zatímco Řecko známky střízlivosti nevykazuje.
Pokud se navrátí obavy z rizika státního dluhu, co by měly zadlužené vlády dělat? Zejména by se měly zaměřit na dvě věci: Fiskální transparentnost a jasnou cestu ke střednědobé fiskální konsolidaci. To neznamená, že by vlády měly předčasně upustit od fiskální stimulace, měly by však vytvořit důvěryhodný plán snížení dluhu poté, co se dostaví oživení. Pomohly by také jasnější limity vládního zadlužení; například eurozóna by na tom byla mnohem lépe, kdyby měla jasné pravidla pro vypořádání se s krizí vyvolanou nesplácením státního dluhu u některých ze svých členů. Alternativou jsou, jako v případě Dubaje, nepředvídatelná, těžkopádná a jednorázová řešení.
(Zdroj: The Economist)