Během každého období monetárních zmatků, jako v sedmdesátých letech či dnes, se objeví lidé, kteří volají po návratu ke zlatému standardu. Alternativní, na svobodném trhu založenou reakcí na současný systém vládou vytvářených peněz je privatizace jejich tvorby. Přitažlivosti zlatého standardu není těžké porozumět. Peníze jsou sociální konvencí, jejich provázání se zlatem či jinou komoditou by je zdánlivě zbavilo nebezpečí manipulace ze strany vlády. A historické zkušenosti ukazují, že v delším období vlády své právo na tvorbu peněz zneužívají. I nedávný vývoj ukazuje, že již nelze důvěřovat tomu, že nezávislost centrálních bank je obranou proti monetární nestabilitě.
Nejdříve se ale musíme zamyslet nad tím, co by návrat ke zlatému standardu znamenal. Nejjednodušší reformou by bylo nastavování sazeb centrálními bankami podle ceny zlata. Šlo by ale jen o cílení ceny zlata a není jasné, proč by to mělo být lepší, než cílení cen zboží a služeb. Opačným extrémem by byl návrat ke zlatu jako k měně samotné. Nebo by mohl přijít návrat k Brettonwoodskému systému, kdy by Spojené státy jiným vládám slíbily výměnu zlata za dolary za předem stanovenou cenu. Tento systém by však nebyl důvěryhodný, protože by neexistovala přímá vazba mezi zásobou zlata a domácí nabídkou peněz.
Pokud eliminujeme uvedené možnosti, zůstává přímá vazba mezi peněžní bází a zlatem. Peněžní báze by byla stoprocentně kryta zlatem. Méně rigidní verze tohoto systému by znamenala, že centrální banky budou držet nadbytečnou zásobu zlata, která by jim umožňovala fungovat jako věřitel poslední instance pomáhající finančnímu systému v krizích. Tak se například chovala Bank of England v devatenáctém století.
Problém ovšem tvoří disproporce mezi hodnotou oficiálních zásob zlata a velikostí monetárního systému. Hodnota zlata v držení centrálních bank představuje asi 1300 miliard dolarů, globální depozita bankovního systému v roce 2008 dosahovala podle McKinsey Global Institute hodnoty asi 61000 miliard dolarů. Pro přežití byť jen malé finanční paniky by poměr hodnoty zlata k bankovním penězům musel být zhruba o řád vyšší.
To by znamenalo nezasloužené zisky pro držitele zlata. A co je důležitější, špatně nastavená počáteční cena by mohla spustit deflaci či inflaci. Inflace je mnohem pravděpodobnější, protože soukromí investoři by při tak vysoké ceně začali zlato prodávat centrálním bankám. Dnes je v privátních rukou drženo asi 90 % všeho zlata, růst měnové báze by tak byl enormní. Zlato je navíc po celém světě rozmístěno značně nerovnoměrně, což vedlo k deflaci v jedné skupině zemí a inflaci v druhé. Podobný problém vysvětluje, proč bylo nemožné obnovit zlatý standard po první světové válce: Příliš velkou část zlatých rezerv držely Spojené státy.
Čistý zlatý standard by také vyžadoval úplné upuštění od současného bankovního systému. A na ekonomické šoky by musely reagovat nominální mzdy a ceny. Zlatý standard přitom není garancí cenové stability, protože ceny by se pohybovaly v závislosti na nabídce zlata. V delším období by však ceny pravděpodobně klesaly, protože nabídka zlata zaostává za globální aktivitou. Svět by tak byl náchylný k depresím, pokud by rovnovážné sazby byly menší než míra deflace.
Kvůli rozdílům ve schopnosti udržet monetární a fiskální stabilitu by také mohlo dojít k prudkým změnám v toku zlata do měny dané země či z ní. Evidentní hrozbu představuje opět deflace. Přesně toto se dělo v meziválečných letech, kdy chaos přicházel zejména ze Spojených států.
Navíc zmizela kdysi rozšířená víra v to, že cena hodnota zlata nebude fluktuovat a bude zachována navěky. Takže kdykoliv by se daná ekonomika dostala do problémů, jedinou otázkou by bylo, jak rychle bude změněna cena zlata, či jak rychle bude zrušen zlatý standard.
Uvedené je výtahem z „Could the world go back to the gold standard“.
(Zdroj: FT)