Evropští vůdci od Angely Merkelové po Nicolase Sarkozyho přísahali, že pro záchranu euro projektu udělají cokoliv. Nebude trvat dlouho a tento slib bude muset vést k něčemu hodně podobnému fiskální unii, kterou euroskeptici od začátku předvídali. Alternativu by představovaly roky ekonomické bolesti a sociální nestability mezi slabými zeměmi eurozóny spolu s opakujícími se vlnami spekulace na pád měnového systému.
Země měnové unie tak vstoupí do třetí fáze euro projektu. Druhou fází byla dohoda na přísnějším dohledu a pokutách pro nedisciplinované země. To zahrnovalo i 440 miliard eur záchranného fond pro zbankrotované vlády. Irsko a Řecko budou mít záchranný program dosahující téměř 200 miliard. Obranná zeď chránící největší světovou měnovou unii tak již nyní vypadá nedodělaná a neadekvátní. A tlak je znatelný i na dluhopisech Portugalska a Španělska. Od začátku roku je jasné, že ECB i EU jdou o krok za událostmi.
Radikální úspory u zemí na okraji eurozóny hrozí tím, že jejich HDP bude klesat rychleji než deficity. Série chyb v komunikaci týkající se možné restrukturalizace dluhů pak podkopala důvěru v to, že vlády eurozóny mají ucelený plán. Pokud by slabší členové měnové unie odešli, téměř nevyhnutelně by to vedlo k jejich defaultu, protože jejich měny by byly příliš slabé pro splátky zahraničních závazků. Pomohlo by to ale přerušit pád do recese vyvolaný úsporami. Pokud by se samo Německo vrátilo k marce, euro by bez svého jádra padalo a jakýkoliv záchranný mechanismus by zkolaboval. Záchrana eura znamená nutnost eliminace těchto dvou možností.
Nejjistější způsob záchrany Řecka, Irska a Portugalska představuje jednorázové převzetí jejich dluhu pod ministerstva financí Německa, Francie a dalších fiskálně silných zemí. Uvolnilo by to i tlak, který na rozpočty vytváří vysoký dluh a následně přehnané rizikové prémie. Podle ekonomů z J.P. Morgan by takový transfer dluhů ve velikosti 350 miliard eur zastavil riziko rozšíření krize z Irska. Vlády na periferii by pak mohly omezit snižování výdajů a podpořit ekonomický růst.
Německo je díky silnému oživení a klesajícím deficitům v dobré pozici na to, aby stálo v čele této iniciativy. Politické protesty by ale v této zemi byly nejsilnější. Tento plán by znamenal platit cenu záchrany z německých daní a ospravedlnit tak fiskální hříchy zemí periferie. Nižší sazby, které by Německo muselo z dluhu platit platit, by voliče potěšily jen těžko.
Vládám, které mají v konečném důsledku odpovědnost za přežití eura, však docházejí možnosti. Jednorázový fiskální transfer nezalátá díry, které za sebou zanechali tvůrci Maastrichtské smlouvy. Poskytne ale čas na vyřešení způsobených problémů.
Uvedené je výtahem z „Now We'll Find Out How Far They Will Go to Save the Euro“.
(Zdroj: WSJ)