Je férové přiznat si, že středeční koordinovaná akce americké centrální banky Fed, ECB a čtyřech dalších hlavních emisních bank dokázala trhy překvapit. V tomto ohledu tedy nepochybně splnila svůj účel, jen málokdo něco podobného ještě ráno toho dne očekával. Jenom pro připomenutí, k čemu došlo – americká centrální banka Fed se se svými hlavními partnery dohodla na snížení sazby pro nouzové výpůjčky dolaru z původního jednoho procenta na polovinu. To ve výsledku znamená, že komerční banky si v případě nedostatku dolarů na mezibankovním trhu mohou půjčit od centrální banky a nemusí tak nuceně likvidovat dolarová aktiva, která mají ve své bilanci. Celý proces je relativně jednoduchý – Fed půjčuje americké dolary ECB oproti kolaterálu v jiných měnách, ECB ty samé dolary následně zapůjčí komerčním bankám ve své jurisdikci.
Reakce trhů s takzvanými „rizikovými aktivy“ (akcie, komodity, měny) na sebe nenechala dlouho čekat. Všechny hlavní indexy vyrazily vzhůru a den končily se zisky přesahujícími 3 %. Zobchodované objemy byly vysoké, investoři zavírali krátké pozice a reflektovali tak obecný názor, že přetlačovat se s nejmocnější centrální bankou světa není zrovna moudré. Přesto nebo právě proto je na místě jistá opatrnost. Celá tato akce je zejména potvrzením toho, co se na trhu nějakou dobu povídá – že podmínky na evropském mezibankovním trhu jsou velmi napjaté. Z pohledu velikosti sice uvedené swapové linky zdaleka nedosahují krizových rozměrů z roku 2008 (tehdy 583 miliard USD, nyní „jen“ 2,4 mld.), přesto jde o opatření ze skupiny spíše těch mimořádných. Navíc jde o nástroj s relativně omezeným dopadem, který navíc neřeší ten hlavní problém předlužené Evropy – nízkou poptávku po státních dluhopisech ze strany komerčních investorů a z toho plynoucí tlak na požadované výnosy. Evropská centrální banka se poměrně vytrvale (a logicky) brání tomu, aby byla zatažena do záchranné operace na pomoc rozhazovačným vládám. A přitom je to právě to, na co všichni investoři spoléhají. Pokud nebudou vědět, že na trhu kromě jejich peněz operuje také nekonečná pokladnička z ECB, do nových nákupů vládních dluhopisů se příliš hrnout nebudou. Druhá varianta by samozřejmě byla bankrot resp. více či méně nucený odchod těch největších hříšníků z eurozóny. Tato cesta je však pro průměrného euro-byrokrata jeho největší noční můra a on udělá vše pro to, aby k tomu nedošlo.
Svůj případný optimismus bych proto zakládal mnohem spíše na makroekonomických číslech, přicházejících z druhé strany Atlantiku. Ta se v posledních několika týdnech výrazně vylepšila – jak na straně „tvrdých“ dat z reálné ekonomiky, tak na straně „měkkých“ indikátorů sentimentu investorů, podnikatelů a spotřebitelů. Termín prezidentských voleb se navíc blíží a já si stále stojím za názorem, že pokud bude Fed chtít jakýmkoliv způsobem stimulovat ekonomiku, udělá to na nejspíše až na jaře příštího roku. Do té doby se držte dolaru...
Pozn.: Připraveno pro tištěnou verzi Lidových novin