V Latinské Americe je vládní populismus chápán jako nadměrné vládní výdaje v dobách boomu. Fiskální politika by ale měla naopak fungovat proticyklicky, aby vyhlazovala celkovou spotřebu. Během boomu by tak měla spořit a zajistit se proti budoucím recesím. Pokud nalezneme procyklické chování vlády u rozvíjejících se ekonomik, jde o ještě větší chybu, protože jejich cyklus je obvykle mnohem volatilnější než u ekonomik rozvinutých.
Pád vlády Silvia Berlusconiho, který přišel v listopadu 2011, přinesl Itálii úlevu, její dlouhodobý úpadek dotlačil tuto zemi a celou eurozónu až na pokraj krize. Berlusconi se dostal k moci během období stagnace známého jako „Il declino Italiano”. Sliby přerozdělování, ochrany před globální konkurencí a nižších daní učinil přesně v době, kdy po nich byla největší poptávka. Jeho populistické názory oslovily veřejnost, která ovšem nevnímala fiskální situaci Itálie. Následovaly nadměrné výdaje a primární přebytek se zmenšil z 5,5 % dosažených v roce 2000 na dnešní nulu.
Proč se populismu v Latinské Americe ve zlých časech nedaří, jako tomu bylo v Itálii? Itálie měla vždy snadný přístup na finanční trhy. Dokud jí trhy zůstávaly nakloněny, populismus mohl politiku ovládat. Populistické vlády v rozvinutých ekonomikách mohou navíc odčerpávat zdroje z rozsáhlých veřejných programů – vzdělání nebo výzkumu. Tyto výdaje totiž přinášejí užitek v delším období, současné zvýšení spotřeby ale potěší voliče ihned. V Latinské Americe po periodách nadměrných výdajů následovaly finanční kolapsy. Výdaje rostou pouze v době, kdy je to možné – když vláda dosahuje přebytků, například z prodeje ropy či jiných komodit. Tyto příjmy se v takovém případě neinvestují, ale spotřebovávají.
Populismus v Itálii a Latinské Americe je v podstatě stejný. V obou případech omezuje dlouhodobý rozvoj a růst, budí ale zdání, že krátkodobý nárůst výdajů nic nestojí. Náklad s ním spojený je totiž skrytý nebo se odsouvá do budoucna. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že zatímco poptávka po populismu je stále aktivní, v rozvinutých ekonomikách může být uspokojena pouze během boomu. Tím navíc populistická politika získává na důvěře. V rozvinutých ekonomikách se lidem většinou vede dobře a svou spotřebu jsou schopni udržet. Pokud ale přijde delší období útlumu a spotřeba je ohrožena, rozezní se sirény populismu i zde, jak ukazuje příklad Itálie.
Klíčovou otázkou je, zda se způsob uvažování na jihu Evropy již změnil. Budou poté, co se ekonomiky Řecka a Itálie dostaly kvůli populismu na hranu kolapsu, opět v těchto zemích zvoleni rozhazovační politici? Současní premiéři těchto zemí mají před sebou těžký úkol – naučit své občany realismu a nedůvěře k iluzorním slibům.
Uvedené je výtahem z „Is this the end of populism in Europe?”, autory jsou Luigi Guiso, Helios Herrera a Massimo Morelli.
(Zdroj: VOX)