Nový záchranný plán pro Řecko, který byl podepsán v Bruselu a který byl přijat i ze strany privátních investorů, kombinuje „nové peníze“ (asi 130 miliard eur od MMF a EU) a „odpuštění části dluhu“. Jde o dobré zprávy, protože se vyhneme chaotickému defaultu a náklady pomoci neponesou jen evropští daňoví poplatníci. Řeckou ságu však tento krok neukončí.
I pokud by se věci vyvíjely pozitivně a řecký dluh do roku 2020 klesl na 120 % HDP, tři čtvrtiny dluhu budou stále vlastněny veřejnými institucemi. Nový dluh tak bude v podstatě podřízenou pohledávkou. A jestliže by se podařilo opět obnovit přístup na trh, což není pravděpodobné, zmíněná výše dluhu učiní zemi velmi zranitelnou na posuny averze k riziku. Obecně pak můžeme poukázat na dvě lekce, které nám vývoj ohledně Řecka ukazuje:
Zaprvé vidíme, že odkládání restrukturalizace je nákladné. Dohoda o restrukturalizaci by měla být co nejrychlejší, její dosažení by nemělo čekat na dobu, než bude ekonomika dlužníka zruinována kroky, které po ní věřitelé požadují. V případě Řecka trvalo dosažení dohody asi čtyři roky, mezitím přišel prudký pokles hospodářství a dluhová zátěž vzrostla. Ambiciózní cíle, které byly dříve stanoveny, se nikdy nepodařilo dosáhnout. Proč nebylo dohody dosaženo hned na počátku? Je jasné, že šlo o chybu Evropy.
Za druhé vidíme, že řešením není ani „více Evropy“. Od počátku jsme slyšeli, že krize je evropská a proto ji musí řešit Evropa. Následky vidíme všude kolem. Namísto toho, aby vznikaly nové instituce (EFSM, ESM), které nemají dostatek zdrojů ani jasné rozhodovací procesy, měl hrát od počátku významnější roli MMF. Rozhodnutí, která mají přijít na základě technických faktorů, tak byla činěna s ohledem na domácí politiku některých zemí (německou vládu, francouzské volby, německý ústavní soud, finskou vládní koalici, referendum v Irsku). Vznikly nebezpečné konflikty zájmů mezi některými zeměmi, daňovými poplatníky a evropskými bankami, věřiteli a dlužníky, atd. Konečným výsledkem byla opožděná restrukturalizace a zvýšené riziko nákazy.
Ekonomové dobře vědí, že pokud je systém A lepší než systém B, musí se provést plný posun od A do B. Pouhá částečná změna totiž může vést k celkovému zhoršení. Jako příklad lze uvést systém vyjednávání o výši mezd. Chceme-li dosáhnout zmírnění mzdového růstu a nízké nezaměstnanosti, je jeho plná centralizace i plná decentralizace lepší než střední cesta. Ta často představuje to nejhorší řešení - ukazují to i nově vytvořené evropské instituce. Jejich financování není optimální a trhy jejich existence neuklidňuje. Eurozóna si tak bude dál zoufale přát, aby se Itálie a Španělsko ze svých problémů nějak dostaly.
Uvedené je výtahem z „Two lessons from the Greek crisis“ autora Paola Manasseho.
Zdroj: VOX