Druhá návštěva německé kancléřky Angely Merkelové v Číně v jediném roce přichází na pozadí neveselých předpovědí obtížného září pro eurozónu. Merkelová si je těchto obav i přetrvávajícího pesimismu na globálních finančních trzích vědoma, a tak vyvíjí doma i v zahraničí smělé politické iniciativy. Její návštěva Číny by měla být chápána jako snaha upevnit si vedoucí roli v eurozóně.
Doma Merkelová nedávno vyslala kritikům jasný vzkaz, že Německo musí za vůdčí roli v eurozóně zaplatit určitou cenu. Varovala své kolegy před nezodpovědnými řečmi o „Grexitu“ – vystoupení Řecka z eurozóny – a ujistila řeckého premiéra Antonise Samarase, který byl právě v Německu na návštěvě, že její země je i nadále odhodlána podporovat členství Řecka v eurozóně.
Zaujetí tak silného postoje sice vyžadovalo jistou odvahu, ale zároveň Merkelové pomohlo upevnit její postavení doma i v celé eurozóně. Dnes už není pochyb o tom, že Merkelová je ochotná vyslat Německo do boje za zachování Evropské unie i eurozóny a že bude na dosažení tohoto cíle pracovat. Pokud uspěje, vyjde z této bitvy jako první velký evropský státník jednadvacátého století.
Tento postoj naznačuje, že Merkelová doceňuje význam argumentu, který v nedávném eseji rozvinul François Heisbourg, předseda rady Mezinárodního institutu strategických studií (IISS): federální uspořádání se nerozpadá kvůli problémům na okraji, nýbrž kvůli „selhání v srdci systému“. Merkelová se naučila žít s postavením Německa – a s faktem, že musí zasáhnout, má-li udržet jednotu celku.
Eurozóna (a pravděpodobně ani EU) se nedá zachránit v Řecku nebo ve Finsku, pokud se ji nepodaří zachránit v Německu. Zasvěcení Německa tomuto cíli je přesně tím, co Merkelová definovala jako svůj politický úkol pro zbytek funkčního období.
A několik hodin poté, co deklarovala svou vedoucí roli doma, ohlásila Merkelová návštěvu Pekingu. Načasování bylo vysoce symbolické: Merkelová odlétá do Číny coby rýsující se světové velmoci ihned poté, co formulovala svůj závazek posílit eurozónu, ne-li EU jako celek, coby důvěryhodný pól rýsujícího se multipolárního světa.
Na projev uznání rostoucího významu Německa uvítal čínský premiér Wen Ťia-pao květnovou delegaci největších německých podnikatelů v Pekingu slovy: „Silnější čínsko-německá spolupráce je dobrá pro obě země, pro vztahy mezi Čínou a EU i pro prosperitu a stabilitu světa. Strategický rozměr čínsko-německých vztahů lze proto jen posílit, nikoliv oslabit.“
Tento bilaterální vztah má několik dimenzí. Německo potřebuje čínské trhy i zdroje, které čínská vláda může vyčlenit na nákup německých a evropských dluhopisů. Zároveň v Číně působí více než 7500 německých podniků, jejichž hrubé investice dosahují celkové hodnoty 18,5 miliard dolarů. Navíc Německo prodalo Číně technologie v hodnotě 15 miliard dolarů a bilaterální obchod dosáhl v roce 2011 objemu 169 miliard dolarů, což představuje 30% celkového objemu obchodu mezi Čínou a EU. Obě země si stanovily cíl rozšířit do roku 2015 bilaterální obchod na hodnotu 280 miliard dolarů.
Obchod však není jediným bezprostředním zájmem. Mnohem důležitější, zejména pro Německo, je přimět Čínu, aby investovala do německých dluhopisů a držela je. Na první přednášce pořádané IISS a Oberoi Group v Bombaji zdůraznil generální ředitel Evropského nástroje finanční stability (EFSF) Klaus Regling význam čínské poptávky po dluhopisech EFSF a roli Číny při stabilizaci eurozóny.
Regling také prozradil, že probíhá zesílená a četnější koordinace mezi měnovými úřady ve Spojených státech, Německu a Číně, čímž upozornil na skutečnost, že někdejší „starou triádu“ tvořenou dolarem, eurem a japonským jenem dnes možná nahradila „nová triáda“ skládající se z dolaru, eura a čínského jüanu. Regling sice hovořil o vznikající „multipolární měnové soustavě“, ale z jeho poznámek jasně vyplývalo, že má na mysli stávající „třípolární“ systém.
Eurozóna a Čína, které leží na dvou vrcholech tohoto měnového trojúhelníku, mají geopolitický zájem na tom, aby si navzájem pomáhaly. Hans Kundnani a Jonas Parello-Plesner z Evropské rady pro zahraniční vztahy pokládají vztah mezi Čínou a Německem za určující pro celkový vztah Čína-EU. Stejně jako mnoho dalších strategických analytiků se i oni obávají, zda Německo při prosazování ryze krátkodobých ekonomických zájmů neztratí ze zřetele dlouhodobé zájmy strategické, jakož i zájem o lidská práva, ekologické problémy, svobodu tisku a další politická a geopolitická témata.
Proto je významné, že německé politické strany zdůrazňují potřebu, aby Merkelová tato témata při svých rozhovorech s vedoucími čínskými představiteli otevírala. Je však dost možné, že těžištěm zájmu Merkelové zůstanou obchod, investice a měnové toky. Nepodaří-li se jí totiž obrátit eurozónu, může se její rostoucí význam doma i v Evropě snadno rozplynout.
To znamená, že chce-li Merkelová zajistit vedoucí roli Německa v Evropě i vlastní vedoucí roli v Německu, musí takříkajíc „stát na obou nohou“. Při prohlubování německých vztahů s Čínou potřebuje najít rovnováhu mezi geoekonomickými a geopolitickými faktory – mezi zájmy a hodnotami.
Sandžaja Baru je ředitelem pro geoekonomiku a strategii na Mezinárodním institutu strategických studií (IISS).
Copyright: Project Syndicate, 2012.