Když se letos na jaře argentinská prezidentka Cristina Fernándezová rozhodla zestátnit jednapadesát procent akcií španělské společnosti Repsol v argentinském energetickém kolosu YPF, zdůvodnila svůj nečekaný, ba až šokující krok malými investicemi Španělů do YPF, kvůli nimž se musela jihoamerická země ve značné míře spoléhat na import plynu a ropy ze zahraničí. Rozhodnutí prezidentky, které posvětil i Kongres, bude mít pravděpodobně dohru u mezinárodní arbitráže. Představitelé Repsolu - vedle toho, že vytýkaná pochybení odmítají - totiž nejsou s výší náhrady za konfiskovaný podíl spokojeni.
Podle agentury Reuters hodlá vedení YPF co nejdříve zápornou energetickou bilanci zvrátit. Proto chce mezi lety 2013 – 2017 každoročně investovat do rozvoje společnosti 7 miliard dolarů. K tomu bude potřebovat vydatnou finanční injekci ze strany investorů. Jenže jak je nalákat, když mnozí z nich teď nejspíš budou v obavě z dalšího možného znárodňování své investice do YPF pečlivě zvažovat?
Pomoc měla údajně mít podobu korporátních dluhopisů s tříletou splatností v hodnotě 400 milionů dolarů, jejichž úrok by investoři neobdrželi v penězích, ale v pohonných hmotách. Jak Adelmo Gabbi, šéf burzy v Buenos Aires, pro agenturu Reuters uvedl, emise měla být určena pro širokou veřejnost. Ve fázi zvažování byla i druhá emise, tentokrát pro velké investory. Netradiční nápad se podle zahraničních médií zrodil právě v hlavách vedení argentinské burzy, představitelé YPF jej podle dostupných informací nekomentovali.
Jak se ale posléze ukázalo, jednalo se nejspíš jen o vypuštěný pokusný balonek. YPF krátce na to oznámila, že dluhopisy skutečně vydá, ovšem v téměř dvojnásobné hodnotě 760 milionů dolarů (3,5 miliardy pesos). O úrocích v podobě pohonných hmot už se ale společnost nezmiňovala.
Není nijak těžké označit nápad s úrokem v podobě benzínu či nafty jako výstřelek, odpovídající mentalitě a koloritu Jižní Ameriky. Jenže takový pohled by byl zároveň zkreslující. Koncept korporátních dluhopisů, jejichž úrok by byl splatný v komoditním derivátu, je totiž myslitelný i podle českého práva. Přesněji řečeno neexistuje žádný zákon nebo jiný právní předpis, který by takovou věc znemožňoval, což podle základní soukromoprávní zásady „vše je dovoleno, co zákon nezakazuje“, znamená zelenou. Emitent, který by se pro takový krok rozhodl, by se „jen“ novátorsky vydal po neprošlapané stezce.