Eurozóna je měnovou unií bez spolupráce a federalismu. Pokud její členské země chtějí zvýšit svůj životní standard, nemohou se spoléhat na podporu jiných zemí, či na transfery v rámci jedné federace. Mohou se zaměřit pouze na získání tržního podílu jiných zemí. Jestliže by v měnové unii panovala rovnováha na základě spolupráce, členské země by se tímto směrem neubíraly a nesnažily by se zvyšovat svou konkurenceschopnost relativně k jiným zemím. Braly by totiž do úvahy negativní efekt těchto snah a to, že ostatní země se uchýlí ke stejné politice. Pokud naopak panuje rovnováha nespolupracujících zemí, každá ekonomika se intenzivně snaží zvýšit svou konkurenceschopnost na úkor ostatních.
Konkurenceschopnost závisí na několika faktorech. Těmi jsou produkční náklady, technologická vyspělost a zaměření na různé trhy, vzdělanost pracovní síly, zdanění, ziskovost společností, fungování trhu práce, náklad energie, atd. Následující tabulka ukazuje hodnocení velkých ekonomik eurozóny v rámci jmenovaných kritérií (1 – nejvyšší, 4 – nejhorší), poslední sloupec ukazuje celkové hodnocení:
Z hodnocení je patrné, že nejlépe si v celkové konkurenceschopnosti vede Německo, za ním se nachází Španělsko, Francie a poslední je Itálie. Pozice Španělska tak ukazuje na možnost oživení jeho ekonomiky taženého jeho konkurenceschopností. Německo má nejhorší hodnocení u cen energií. Ty jsou přitom velmi důležitým ukazatelem konkurenceschopnosti zejména v průmyslu a v případě Německa můžeme čekat, že cena energií dále poroste v důsledku odstavování jaderných elektráren. Německo se v dalších oblastech umísťuje na prvním místě, výjimku představuje nákladová konkurenceschopnost, kde se před ním umísťuje právě Španělsko. Jeho výhodu v této oblasti ukazuje následující graf vývoje jednotkových nákladů práce relativně k nákladům práce v Německu:
(Zdroj: Natixis)