Srbská obchodní společnost Tigar, privatizovaný výrobce pneumatik a duší, byla ukázkovým vzorem podnikových restrukturalizací v transformujících se ekonomikách. Pak na scénu vtrhlo zkracování dluhů v eurozóně a vychvalovaný vzor má vážné problémy.
Když Tigar prodala svou pneumatikářskou divizi francouzskému Michelinu, investovala celý výtěžek do nových podniků. Kapitálové výdaje snad byly přehnaně ambiciózní, ale vyvolaly svižný růst exportu a vytvořily přes 2000 pracovních míst v městečku Pirot, kde se teď vyrábí boty pro evropské rybáře, hasiče města New Yorku a produkty z technické gumy. Z nedostatku jiných možností byla expanze financována především krátkodobými půjčkami.
Řada bank v Srbsku a dalších transformujících se zemích Evropy je silně závislá na financování ze strany jejich mateřských ústavů v eurozóně. Od propuknutí globální finanční krize však dceřiné společnosti bank z eurozóny se sídlem v rozvíjející se Evropě omezují svou expozici v regionu. V letech 2009-2010 Evropská iniciativa pro koordinaci bank – neformálně známá jako „Vídeňská iniciativa“ – pomohla v rozvíjející se Evropě odvrátit systémovou krizi, když přiměla zahraniční mateřské banky, aby se nepouštěly do katastrofického úprku k únikovým východům.
Ve druhé polovině roku 2011 se však mateřské banky se sídlem v eurozóně, které evropskému bankovnímu sektoru dominují, ocitly pod opětovným tlakem na snižování dluhů. Mnohé teď radikálně mění své podnikatelské modely tak, aby redukovaly riziko.
Během uplynulého roku byly staženy finanční prostředky odpovídající 4 % HDP v regionu – přitom v některých zemích se jedná až o 15 % HDP. Dceřiné banky budou muset domácí půjčky v čím dál větší míře financovat domácími vklady a dalším lokálním financováním.
Nové vtělení Vídeňské iniciativy – Vídeň 2.0 – se snaží zajistit spořádanost tohoto procesu, aniž by rozporovalo nutnost určitého snížení zadluženosti. Vždyť přehnané a chaotické snižování zadluženosti věřitelů rozvíjející se Evropy – a následné zadrhnutí úvěrů – by tento ekonomicky a institucionálně křehký region destabilizovalo.
Pro Tigar zkracování dluhové páky znamená, že banky, které podporovaly její činnost jen několik let, jí znenadání přestaly půjčovat – přestože se společnost se splátkou dluhu nikdy neopozdila. Nadešla splatnost dřívějších půjček, zatímco hotovostní potřeby narůstaly. Navzdory slušným provozním maržím, rostoucím trhům a prvotřídním mezinárodním klientům společnost zažila propad likvidity, což si vyžádalo závažnou restrukturalizaci bilance. Tigar situaci zvládne, to však neplatí pro mnohé slibné společnosti, kterým chybí pevné finanční usazení.
Samozřejmě, po několika letech nespoutané expanze úvěrů bylo určité omezení nezbytné a žádoucí a Tigar patrně expandovala přespříliš. Některé faktory – většinou bez vazby na region – však nutí banky ke zkracování dluhové páky rychleji, než by bylo optimální.
Zaprvé, balíček globálních bankovních reforem Basel III a odpovídající Směrnice o kapitálových požadavcích IV Evropské unie vytvářejí brzdy přeshraničního financování. Ovšemže, pomohou bránit bankám ve využívání instrumentů připomínajících kolateralizované dluhové obligace (jichž banky využívají k přesouvání jednotlivých úvěrů do nových balíčků, které se pak umisťují na sekundární trhy) s cílem snížit jejich expozici. Jenže nová regulace také vážně postihuje financování dcer v nových členských zemích EU a v zemích přistupujících. Ostatně v mnoha státech lze bankovní garance vydat pouze na základě vlastního kapitálu místní dceřiné společnosti, bez podpory z bilance mateřské firmy.
Nadto bude pokračovat pokles hodnoty zástav, zejména realitních aktiv. Úvěrové ratingy dále podlomí chabé finanční výsledky podniků v roce 2012. Čím dál méně společností splní základní riziková kritéria. Vlády sice mohou nabízet přitažlivé likviditní možnosti, ale banky tyto prostředky nedokážou dále půjčovat. Balkán a další rozvíjející se evropské bankovní trhy budou rovněž nadále postihovat přelivové efekty z Řecka.
Několik západních finančních skupin dokonce zvažuje částečný či úplný odchod z regionu – aniž by byla v dohledu jakákoli jasná strategická náhrada. Hrozí, že potenciální systémová krize dále urychlí zkracování dluhů, což by pro rozvíjející se Evropu mělo vážné důsledky.
Vídeňská iniciativa se proto musí stát účinným „hlasem“ řady zemí v celoevropské debatě o řešení zadluženosti a bankovní unii. Je potřeba vynaložit veškeré úsilí, aby se předešlo vzniku nových bariér v evropské finanční soustavě.
Určitý pokrok k zabezpečení bankovní soustavy rozvíjející se Evropy byl učiněn. Evropská investiční banka, Světová banka a Evropská banka pro obnovu a rozvoj se shodly na novém společném akčním plánu, který obsahuje investice v celkové výši 30 miliard eur během příštích dvou let a dále poradenství v oblasti politik s cílem podpořit ekonomické oživení a vytrvalý růst v regionu. Teď jej musí plnit.
Evropská komise a multilaterální věřitelé by měli pomoci usnadnit probíhající strukturální změnu v bankovním sektoru, včetně akvizic bank a restrukturalizace bilancí u životaschopných exportně orientovaných společností. Soukromé banky musí na oplátku dostát své kolektivní zodpovědnosti za hladký průběh procesu zkracování dluhů a omezit systémový vliv svých kroků. Za takových podmínek by snižování zadluženosti mohlo rozvíjející se Evropu posunout na stezku udržitelnějšího růstu.