Tři dekády trvající prudký vzestup globalizace financí dostal v krizových letech těžkou ránu, z níž se bude světová ekonomika vzpamatovávat ještě dlouho. Tak zní závěr studie výzkumného institutu konzultantské společnosti McKinsey. Éru stále těsnějšího propojování jednotlivých ekonomik, rozvoje technologií otevírajících přístup na nové trhy a dramaticky rostoucích kapitálových toků by podle autorů studie mohlo vystřídat období balkanizace světového finančního systému a pomalejšího hospodářského růstu.
Ačkoli od začátku finanční krize uplynuly více než čtyři roky, zotavování z jejích následků sotva začalo, a to navzdory návratu vybraných akciových indexů na rekordní hodnoty. Růst finančních aktiv ustal, mezinárodní kapitálové toky zůstávají 60 % pod maximy z let 2007. Některé radikální posuny podle McKinsey představují zdravou korekci předchozích excesů, pokračování celkového trendu by však mohlo poškodit dlouhodobé perspektivy světové ekonomiky.
Jako barometr tempa finanční globalizace zpráva poukazuje na hodnotu finančních aktiv po celém světě – akcií, státních a korporátních dluhopisů či úvěrů. Od vypuknutí krize tato aktiva rostou pouze 1,9% meziročním tempem, zatímco mezi lety 1990 a 2007 toto tempo činilo 7,9 % ročně. Zpomalení nelze přičíst pouze procesu oddlužování v rozvinutých ekonomikách, týká se i kategorie emerging markets.
K střemhlavé expanzi před krizí přispělo několik neudržitelných trendů, zejména nabobtnávání finančního sektoru a zvyšování dluhové páky. V McKinsey poukazují na statistiku, podle níž se zajišťování peněžních prostředků pro firmy a domácnosti, což má být hlavní náplní práce bank, v letech 1995 až 2007 na expanzi finančních aktiv podílelo jen z jedné čtvrtiny.
Pohyby kapitálu překračujícího hranice států, další měřítko finanční globalizace, se propadly z 11,8 bilionu USD v roce 2007 na loňských 4,6 bilionu USD. Nejvýrazněji (ze 70 %) se na tom podepsala bankovní a dluhová krize v eurozóně, jejíž vinou evropská integrace (alespoň ve finanční sféře) přepnula na zpětný chod. Banky ve společné měnové unii snížily objem přeshraničního úvěrování a dalších transakcí o 3,7 bilionu USD oproti roku 2007. Další druhy hranice překračujících investic v Evropě klesly o víc než polovinu. Centrální banky na kontinentu nyní zodpovídají za 50 % veškerého toku kapitálu. „Kdysi šly v čele finanční globalizace, nyní se evropské státy uzavírají do sebe,“ uvádí se ve zprávě institutu McKinsey. Je tak podkopáván jeden ze základních důvodů vzniku eura.
Nejisté poměry panují i jinde. Mimo Evropu přeshraniční úvěrování kleslo z 5,6 bilionu USD v roce 2007 na loňských 1,7 bilionu USD. Kvůli novým kapitálovým a regulatorním požadavkům řada bank omezuje geografickou působnost. od vypuknutí krize prodaly aktiva za 722 mld. USD, z nichž polovina připadá na zahraniční pobočky. Snižování intenzity aktivit klasických bank do popředí postaví urychlení rozvoje dluhopisových a akciových trhů.
Rozvíjející se ekonomiky se s osudovými událostmi z let 2008-2009 dokázaly vypořádat daleko lépe, ale i u nich od té doby rozvoj finančního trhu ustal. Hloubka trhu, vyjádřená hodnotou finančních aktiv vůči HDP, u nich v průměru nedosahuje ani poloviny té v bohatších zemích (157 % HDP, v porovnání se 408 % HDP). Mezera se přitom přestala zmenšovat.
Tok kapitálu do emerging markets se nicméně povětšinou slušně zotavil. Podle odhadu McKinsey loni tyto ekonomiky přilákaly 1,5 bilionu USD zahraničního kapitálu, což představuje třetinu veškerých globálních proudů. V roce 2000 se emerging markets na celosvětovém provozu podílely z pouhých 5 %.
Kvůli omezování aktivit globálně rozkročených bank a jiných finančních institucí vzrostl význam přímých zahraničních investic nadnárodních korporací a velkých fondů. Tito hráči se nyní na globálních pohybech kapitálu podílí ze 40 %. Podle autorů studie by to mohlo přinést světové ekonomice větší stabilitu, jelikož přímé zahraniční investice nevykazují takovou vrtkavost.
Globální finanční trhy jsou na rozcestí. Jedna cesta vede k fragmentaci a spoléhání se na vlastní možnosti tvorby kapitálu v rámci jednotlivých zemí či větších regionálních celků. Výsledkem bude stabilnější systém, avšak za cenu nižšího dlouhodobého růstu. Druhá cesta předpokládá zaujetí udržitelnějšího přístupu k rozvoji finančních trhů. K tomu by mělo napomoci přijetí všeobecně platného regulatorního rámce, vytvoření nových mechanismů pro zájemce o finanční prostředky, kteří nemají přístup na trh, či zrušení restrikcí uvalených na nejstabilnější formy přeshraničních investic.
(Zdroje: McKinsey, YahooFinance, CNBC)