Dnešní svět připomíná rok 1998, kdy Asii a Rusko postihla krize, Japonsko se propadlo do recese, ale ekonomika Spojených států rostla a na akciovém trhu vznikala technologická bublina. Dnes se zdá, že Spojené státy jsou jediným zajímavým místem, protože se jim podařilo zotavit se z neduhů let 2008 a 2009, včetně rozpočtových deficitů, které z nich vyplývají. Podle našeho názoru dosáhne příští rok růst v USA výše 3 – 4 %, mezi další rychle rostoucí ekonomiky bude patřit Velká Británie či Mexiko.
Rozvíjející se trhy budou nadále pod tlakem, podobně jako v 90. letech. Mírný růst výnosů amerických vládních dluhopisů již ukázal, jak zranitelné jsou země s deficity. „Přebytkové“ země mají zase nadhodnocený kurz, nebo jsou zranitelné co se týče dalšího poklesu cen komodit. Evropa si bohužel nepovede tak jako v 90. letech. V eurozóně bude pokračovat stagnace s rizikem deflačních tlaků na periferii a jejich rozšíření do jádra. Japonsko bude nadále nasávat poptávku ze zbytku světa, Abenomie a devalvace ale také kradou domácí poptávku z budoucnosti.
Růstový model založený na exportech se v minulosti vždy spoléhal na to, že Spojené státy budou nadále fungovat jako „spotřebitel poslední instance“. Tento postup už ale fungovat nebude, protože reálný efektivní kurz dolaru se dnes nachází nejníže od druhé světové války. Schopnost zvýšení dluhu u amerického soukromého i veřejného sektoru je navíc omezená. Rozvíjející se ekonomiky, které se doposud spoléhaly na exporty, se tak snaží generovat návratnost svých investic z příliš nízké domácí poptávky.
Čína se v příštích letech může snažit o prodlužování dosavadního postupu, v druhém extrému se může pokusit o finanční reformu. V druhém případě by ji čekalo několik těžkých let, mohlo by dojít k odlivu kapitálu a oslabení kurzu, banky by potřebovaly rekapitalizaci, nominální sazby by rostly (reálně ne). Oslabený kurz by zemi pomohl udržet exporty, ale v prostředí globální konkurence by nakonec došlo k závodům o nižší reálný kurz, a to v deflačním prostředí. Pokud se Peking rozhodne proti reformám, budou pokračovat vlny umělé stimulace. Čína bude poškozovat globální růst. Zklamány by pak byly zejména země, které doufají v silný růst exportů do Číny. Jde hlavně o Německo, Japonsko a asijské tygry.
V japonské ekonomice došlo díky Abenomii k oživení, a to ze dvou důvodů: Kurz jenu je nyní o 25 % níže než před rokem a dochází k vážně míněným pokusům o ukončení deflace. Nižší kurz ale udržitelný růst nezajistí, vyšší inflace pak znamená, že celá ekonomika si v podstatě krade výdaje z budoucnosti. Abenomii se podařilo zvednout inflační očekávání, deflace je ale pouze symptomem problémů japonské ekonomiky. Tím klíčovým faktorem je to, že příliš velká část příjmů teče ke společnostem a příliš malá k domácnostem. Firemní sektor pak málo utrácí, naopak hromadí hotovost a podniká neproduktivní investice. Míra investic se v Japonsku nachází o 4 % výš než v USA i přesto, že populace klesá a růst je slabší. Spotřeba domácností v Japonsku dosahuje naopak pouze 60 %, zatímco v USA 68 %.
Pokud se bude zmírňovat vliv fiskálního utažení, hlavní světové centrální banky budou moci povolit ve své snaze o stimulaci bez toho, aby destabilizovaly finanční trhy a podkopaly růst. Fed podle nás ukončí QE v roce 2014, další nákupy aktiv ze strany Bank of England nejsou pravděpodobné. Výjimkou bude Bank of Japan, která se zavázala k rozjetí agresivního QE.
(Zdroj: FTAlphaville, Lombard Street)