V době, kdy několika žebříčkům bestsellerů vévodí kontroverzní kniha Kapitál v jednadvacátém století Thomase Pikettyho, se nerovnost příjmů – která se od 70. let prohlubuje – opět stává terčem globální pozornosti. Debata provázející toto téma se zaměřuje na řadu důsledků tohoto trendu včetně snížení sociální soudržnosti, rozšiřování slumů, vykořisťování pracovní síly a oslabování středních vrstev. Jeden efekt však budí relativně malou pozornost: nezaměstnanost a podzaměstnanost mladých lidí.
Od vypuknutí globální hospodářské krize se nezaměstnanost mladých lidí všude na světě prudce zvyšuje. V rozvinutém světě je bez práce 18% osob ve věku 16-24 let. A zatímco v Německu se nezaměstnanost mladých lidí drží na relativně nízkých 9%, ve Spojených státech činí 16%, ve Velké Británii 20% a ve Španělsku a Řecku převyšuje 50%. Také Blízký východ a severní Afrika vykazují velmi vysoké míry nezaměstnanosti mladých lidí, odhadem 28% a 24%. Naproti tomu ve východní Asii je bez práce pouze 10% a v jižní Asii 9% mladých lidí.
Politici však dělají pro řešení tohoto problému poměrně málo. Svět dnes riskuje vznik „ztracené generace“, jak to nazvala Mezinárodní organizace práce, neboť celosvětová nezaměstnanost mladých lidí má podle odhadů dosáhnout do roku 2018 hodnoty 13%.
Hnacím motorem tohoto trendu není jeden samotný faktor. Například v Číně má nezaměstnanost mladých lidí kořeny v dominanci výrobního sektoru, který poskytuje mnohem více pracovních příležitostí absolventům středních škol než zaměstnancům s vysokoškolským vzděláním.
Nezaměstnanost mladých lidí může pramenit také z toho, že se nabídka míjí s poptávkou. V nedávném průzkumu provedeném v devíti zemích Evropské unie uvedlo 72% oslovených vzdělávacích institucí, že noví absolventi jsou způsobilí naplňovat potřeby potenciálních zaměstnavatelů, avšak 43% zaměstnavatelů uvedlo, že kandidáti nedisponují požadovanou kvalifikací.
Ať už je však hlavním faktorem zapříčiňujícím vysokou nezaměstnanost mladých lidí cokoliv, nerovnost příjmů bezpochyby tento problém zhoršuje. Jednoduše řečeno je mnoho pracovních míst – obzvláště těch nejlukrativnějších – dostupných téměř výhradně mladým lidem z bohatého prostředí.
Například ve Velké Británii pouze 7% dětí studuje na soukromých školách. Zhruba polovina nejvyšších manažerů a dvě třetiny lékařů v zemi však mají soukromé vzdělání. Očekává se, že tento trend bude přetrvávat a příští generace lékařů se pravděpodobně narodí v rodinách patřících mezi nejbohatších 20% populace.
Tento vývoj má několik možných důvodů. Tak především pozice s nejvyšším statusem vyžadují nejprestižnější vzdělání – a to stojí peníze. Mnoho stáží – které jsou nezbytným předpokladem získání nejatraktivnějších pracovních míst – je navíc neplacených, takže nejsou dostupné absolventům, jejichž rodiny si nemohou dovolit je podporovat.
Peníze však nejsou jediným požadavkem. V mnoha případech jsou žádaná pracovní místa a stáže – a dokonce i přijetí na špičkové vzdělávací instituce – mnohem dostupnější těm, kdo figurují v osobní či profesní síti zaměstnavatele. V situaci, kdy trh práce odměňuje spíše, koho člověk zná, než co člověk zná, jsou v evidentní výhodě mladí lidé, jejichž rodiče mají dobré konexe.
Od základu neobjektivní praxe náboru a najímání zaměstnanců tuto nerovnost dále prohlubuje. Firmy si možná teoreticky uvědomují, jakou hodnotu má sdružování talentů z rozmanitých prostředí, avšak v praxi mají sklon najímat kandidáty s důvěrně známým souborem dovedností, zkušeností a kvalifikací. A i když to kandidát s odlišným vzděláním nebo pracovními zkušenostmi dotáhne až k osobnímu jednání s personalistou, musí překonat názor, že představuje riskantnější volbu.
Situaci dále pokřivuje skutečnost, že mezi hlavní kritéria pro úspěšné uchazeče patří akademické výsledky. Lidé, kteří získali výsadu soukromého středního vzdělání, budou s vyšší pravděpodobností studovat na věhlasnější univerzitě. Malý podíl studentů z chudších vrstev, jimž se podaří dosáhnout přijetí na špičkové vzdělávací instituce a zajistit si stipendium, mívá kvůli méně kvalitní přípravě často horší známky, a to zejména na počátku studia.
Mnoha schopným studentům navíc finanční omezení brání v univerzitním studiu jako takovém, poněvadž potřebují příjem, který jim může zajistit pouze zaměstnání na plný úvazek. V důsledku toho je jejich výdělečná schopnost silně omezená bez ohledu na jejich talent či pracovní etiku.
Chtějí-li zaměstnavatelé vytvořit rovné podmínky pro všechny, měli by přehodnotit své náborové strategie a posuzovat uchazeče na základě širší palety kritérií. Z neotřelých pohledů, které nabízí rozmanitější struktura kandidátů, mohou mít firmy jedině prospěch.
V situaci, kdy je klíčovým faktorem určujícím rozsah příležitostí finanční status, jsou mladí lidé z chudších prostředí stále rozčarovanější – a tento stav může vést k sociálnímu neklidu. Nezískají-li všichni mladí lidé legitimní vyhlídky na vylepšení svého sociálního a ekonomického postavení, bude se propast mezi bohatými a chudými nadále prohlubovat, což vytvoří začarovaný kruh, z něhož bude stále obtížnější uniknout.
Dobré na tom je, že snaha o řešení nezaměstnanosti mladých lidí povede ke snížení příjmové nerovnosti a naopak. Společnost, která takto vznikne, bude stabilnější, jednotnější a více prosperující – a na tomto výsledku mají zájem všichni, bohatí i chudí.
Mark Esposito je členem fakultního sboru Školy večerního vzdělávání při Harvardově univerzitě, docentem podnikání a ekonomie na Postgraduální obchodní fakultě ve francouzském Grenoblu a mimořádným asistentem na Cambridgeské univerzitě-CISL.
Copyright: Project Syndicate, 2014.
www.project-syndicate.org