Pokud se někdo začne pasivně, či dokonce aktivně pohybovat na trhu, dříve či později (ale spíše dříve) bude zahlcen množstvím rad týkající se investičních strategií. Podle mne je nejlepší radou „nekupovat akcie, ale podíly ve společnostech“. Můžete se mi vysmát s tím, že jde o to samé a technicky budete mít samozřejmě pravdu. Přístupem to něco jiného je:
Pokud kupuji „akcii“, kupuji jakýsi vzdálený kus papíru, či elektronického záznamu. A uvažuji hlavně o tom, zda si ho někdo bude za ne moc vzdálenou dobu ochoten ode mne koupit za vyšší cenu. Někdy tak jde o známou hru na „ještě většího blbce“. Pokud „naopak“ kupuji podíly ve společnostech, primárně mě zajímá, společnost, její cash flow, její výhled. O více se vlastně nemusím starat – pokud je společnost dobrá, podíl v ní se bude prodávat sám a naopak. K této perspektivě je dobré přidat byť jen základní pohled na to, jak na tom jsou zrovna trhy z cyklického a valuačního hlediska – i podíly v dobrých společnostech je vždy lepší koupit v době, kdy trh není přehřátý a prodat je ve chvíli, kdy jsou valuace našponovány.
Můj názor je vlastně reflektován i v kombinaci mých zdejších příspěvků – jednak celkový pohled na trhy, jednak konkrétní pohledy na sektory a firmy (Zaostřeno na blue chips). Tradingových strategií, honění trendů a podobných přístupů zde čtenář nenalezne. Směřuji ale k tomu, že dnes uděláme určitou výjimku. I když nakonec se ukáže, že vlastně zase ne tak velkou. V poslední době se hovoří o strategiích chytrých bet. Jak jsem pochopil, může jít o velmi široké spektrum přístupů a někdy možná jen marketingových tahů. Jedním ze zastánců chytrých bet, respektive na nich založeného investování, je Rob Arnott z Research Affiliates. Jeho chytrá beta, jak jsem pochopil, je nástroj, který mění váhu akcie v investičním portfoliu. Mění ji z obvyklé váhy založené na kapitalizaci (tj. váhy v indexu) na váhu, která by měla zajistit to, že výkon našeho převáženého portfolia je lepší než výkon celého trhu.
Ono chytré vážení by mělo být konkrétně založeno na „skutečném ekonomickém významu společnosti v ekonomice“. Ten může být odvozen třeba z jejích tržeb, dividend či jiného ekonomického ukazatele, ale ne z kapitalizace (kapitalizaci můžeme vnímat jako výslednici těchto ekonomických ukazatelů a valuace). Takovéto používání chytré bety pak ve výsledku vede k tomu, že do portfolia víc a víc zahrnujeme „losery“ a naopak snižujeme váhu akcií dobře si vedoucích. U nich totiž většinou roste valuace (valuační násobky) a kapitalizace se odtrhuje od onoho ekonomického významu, který firma v ekonomice má (měřeno tržbami ...). U společností vedoucích si na trhu špatně dochází k opačnému efektu – kapitalizace kvůli klesající valuaci postupně víc a víc podhodnocuje význam firmy v ekonomice.
Klíčovou otázkou je to, jak si taková investiční strategie vede. Odpověď ukazuje následující graf. V něm je „průměr ze 13 tříletých testovacích period mezi roky 1933 a 1980“. Rozdíl mezi prohrávajícími „vítězi“ a vyhrávajícími „břídily“ je dost velký. Zdá se mi ale, že v podstatě jde o popis mezi návratností kontrariánské a trendové strategie. Tedy popis, který říká, že se vyplatí investice do společností, které na trhu prohrávají a naopak.
Chytrá beta se stala terčem kritiky některých finančně-akademických těžkých vah, včetně pánů Famy a Sharpa. Ti uvádí, že taková strategie, pokud by skutečně byla úspěšná, nemůže přetrvat. Podobná argumentace je stokrát ohraná kapitola sama o sobě. Jde o logiku typu: „Na chodníku nemohou ležet peníze, protože kdyby tam ležely, někdo by je už sebral“. Problém s ní je samozřejmě v tom, že pokud se jí budeme držet, nikdo nebude na chodník ani koukat a nikdo nebude peníze sbírat a ony tam budou. Jedno vylučuje druhé a naopak. Pan Arnott ale s uvedenou kritikou souhlasí. Vtip je v tom, kdo je na druhé straně obchodů sledujících chytrou betu: Jsou to ti, kteří chtějí do nekonečna kupovat jen vítěze a bojí se poražených. Takže eliminace této strategie vlastně nemusí být relevantní ani v delším období – závisí na „nelogickém“ sázení na poražené. Jinak řečeno, fungování chytré bety potřebuje nějaké hloupé investory.
Nevím, zda je popsaná strategie použitelná pro běžného investora (tedy vyjma nákupu nějakého ETF, který tuto strategii explicitně používá). Jedním z důvodů, proč nad ní zde uvažuji je to, že to vlastně celé vypadá hodně fundamentálně. Ony „chytré bety“ jsou tedy v podstatě marketingovým nástrojem, který ale možná někdy balí i rozumný produkt. Ten si přitom můžeme vytvořit sami – nekupujme akcie, ale podíly ve firmách
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše,
mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako
investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho
názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.