Většina ekonomů má důvod znepokojovat se čínskou ekonomikou – ať už kvůli nízké spotřebě a vysokým vnějším přebytkům, nadměrnému množství průmyslových kapacit, zhoršování kvality životního prostředí nebo vládním intervencím, jako jsou kapitálové kontroly či finanční represe. Mnozí ekonomové si však neuvědomují, že to vše jsou jen příznaky jednoho základního problému: pokřiveného modelu čínského růstu.
Tento model je do jisté míry politicky iniciovaným konstruktem, výsledkem hluboce zakořeněné zaujatosti ve prospěch stavebnictví a průmyslové výroby coby hlavních tahounů hospodářského rozvoje. Tíhnutí k těmto dvěma sektorům sahá až k politice Velkého skoku vpřed v 50. letech minulého století, kdy se tavil železný šrot, aby se splnily přehnaně optimistické cíle produkce oceli, a tím se realizoval Maův sen o rychlé industrializaci.
Dnes se čínská záliba v průmyslové výrobě projevuje v rozsáhlých výrobních a infrastrukturálních projektech podněcovaných přímými i nepřímými vládními dotacemi. A protože tento přístup podporuje investice a vytváří daňové příjmy pro místní vlády, má bezprostřednější pozitivní dopad na HDP než snaha o rozvoj sektoru služeb.
Zároveň je však tento model spojený se značnými náklady. Čína v současné době vězí v začarovaném ekonomickém kruhu živeném zdánlivě nesouvisejícími pokřivujícími politikami, které jsou ve skutečnosti hluboce provázané, ba přímo symbiotické.
Tento stav má několik aspektů, z nichž nejvíce bije do očí rozpor mezi čínským růstem HDP, který v posledních desetiletích dosahuje téměř 10% ročně, a čínským růstem zaměstnanosti, jenž činí pouhých 1-2% ročně. Je zřejmé, že industrializace a zvyšování exportu nemohou samy o sobě absorbovat početnou pracovní sílu v Číně.
Problém tkví v tom, že rychlý růst produktivity práce v průmyslovém sektoru – v posledních dvou desetiletích to bylo přes 10% ročně – snižuje potřebu přijímat další zaměstnance. Naproti tomu sektor služeb zažil mnohem pomalejší růst produktivity práce (přibližně 5% ročně ve stejném období), což znamená, že dokáže mnohem efektivněji generovat růst zaměstnanosti. Ve Spojených státech působilo v roce 2012 v sektoru služeb zhruba 80% celkové pracovní síly.
Dalším důsledkem pokřiveného růstového modelu Číny je pokles příjmu domácností vyjádřeného jako podíl HDP ze 70% v roce 1990 na 60% v roce 2009, zatímco například v USA zůstává tento podíl stabilní a dosahuje přibližně 80% HDP. Čínské domácnosti jinými slovy nepociťují přínos hospodářského růstu.
Také tento fenomén lze do značné míry připsat pokřivující politice. Ve snaze omezit růst nákladů práce došlo k potlačení mezd, které během posledních 20 let rostly pouze o 5% ročně, zatímco produktivita práce se zvyšovala tempem 8,5% ročně. Finanční represe zase snížila kapitálové náklady. V posledních deseti letech se průměrný reálný (o inflaci očištěný) výnos z vkladů blížil nule. A protože má asi 80% čínských domácností úspory v bankách, má tato skrytá daň z úspor velký ekonomický dopad; posiluje tendenci čínských domácností k úsporám, čímž podkopává růst spotřeby a prohlubuje globální nerovnováhu.
Tímto způsobem přispívá pokřivující čínská politika k zabetonování dysfunkčního růstového modelu. Mzdový útisk, finanční represe a podhodnocený devizový kurz dotují export a výrobu na úkor domácností, které jsou proto nuceny spořit, což oslabuje domácí poptávku. Aby vláda dosáhla růstových cílů, musí být závislá na exportu a investicích – tento přístup ovšem vede k hromadění mohutných rezerv, které je následně zapotřebí sterilizovat. Nízké úrokové sazby pomáhají udržovat v rozumných mezích náklady na tuto sterilizaci na státní úrovni a snižovat je na podnikové úrovni – opět na úkor domácností.
Rozbít tento začarovaný kruh nebude snadné, avšak neexistuje žádný jiný způsob, jak vyřešit mnohé z nejpalčivějších problémů čínské ekonomiky. Současný růstový model si navíc vybírá vysokou daň na životním prostředí, jehož znečištění ohrožuje zejména v městských oblastech zdraví obyvatel.
Toto tíhnutí k výrobě a exportu navíc vede k hluboce neefektivní alokaci kapitálu. Méně efektivní průmyslové sektory nahromadily značné nadměrné kapacity, což destabilizuje celou ekonomiku, zatímco produktivnější a efektivnější sektory postrádají přístup k potřebným zdrojům.
Restrukturalizace ekonomiky je zřejmě nejnaléhavější – a nejobtížnější – výzvou, před níž dnes čínští představitelé stojí. Vzhledem k tomu, že nynější pokřivení jsou vzájemně provázaná, možná se budou muset řešit současně. Gradualistický přístup Číny už nemusí fungovat.
Ťin Kche-jü je docentkou ekonomie na London School of Economics.
Copyright: Project Syndicate, 2014.
www.project-syndicate.org