Ženy mají k dispozici záplavu knih o tom, jak budovat kariéru. Na toto téma se konají konference, existují diskusní skupiny. Podle mého názoru ale ženy podobné věci nepotřebují, potřebují je muži. Nechápejte mě špatně, mám muže ráda a většina z těch, které jsem na své profesionální dráze potkala, je nestranná. Ale většinou nemají nejmenší představu o tom, jak s ženami na pracovišti jednat. V tom nejlepším případě nás tak jen nevědomě ponižují, či vytáčejí do nepříčetnosti.
Muži by se ale měli naučit s ženami jednat. Existují k tomu pádné ekonomické důvody. Firmy, v jejichž vedení figurují ženy, si vedou lépe. Například mezi společnostmi zařazenými v žebříčku Fortune 500 mají tyto firmy vyšší návratnost kapitálu a marže. Zároveň je ale takových firem stále jen minimum. Nepředstírám, že mám univerzální recept na změnu. Takový ani neexistuje. Ale přece jen by mělo pomoci, když si muži budou vědomi následujícího:
Za prvé, ženy se nebojí, nejsou zakřiknuté. Byla jsem na řadě porad, kde editor požadoval nějaký článek ve stylu: „Potřebujeme něco na pokles cen plynu!“ Pokud by něco podobného chtěla žena, řekla by asi: „Všiml jste si někdo, že ceny plynu klesají? Víme proč?“ Oba říkají tu samou věc: „Ať je tady za chvíli něco o cenách plynu.“ Ale požadavky žen jsou často přehlíženy a věřte mi, ony jsou si toho vědomy. V knihách najdeme radu: „Nepoužívejte ty otazníky.“ Ale zvyk je železná košile.
Vědci každopádně tvrdí, že podobné vyjadřování muže skutečně mate. Stejně jako třeba časté užívání omluv (je mi líto, že vyrušuji). Podobná verbální taktika vznikala už v dětství, kdy si malé slečny hrály s ostatními, a principem hry byla spolupráce. Podstatou hry chlapců byla naopak soutěž. V dospělosti pak muži věnují slovům žen méně pozornosti. Dokazuje to i studie publikovaná v Harvard Business Review. Ta ukazuje, že ženy se na poradách soustavně neprosazují a muži o nich říkají, že se jen opakovaně omlouvají a nechají se přerušovat.
Za druhé, ženy někdy odmítají povýšení s tím, že na to ještě nejsou připravené. Nevěřte jim. v jedné ze svých vnitřních studií zjistil, že muži se hlásí o povýšení ve chvíli, kdy cítí, že na novou pozici jsou připraveni asi z 60 %. Ženy tak ale neučiní do chvíle, kdy si jsou jisty 100% kvalifikací. A platí to i o těch nejambicióznějších. Společnost Cardinal Health zase tvrdí, že pokud se otevírá nová pozice a je s ní spojeno pět kritérií, žena se na ni nepřihlásí v případě, že splňuje pouze čtyři. Muž bude ale splňovat pouze jednu a bude se o místo vehementně hlásit.
Za třetí, ženy moc dobře vědí, že je muži neuznávají. Pokud se v jedné místnosti sejde skupina lidí, u mužů je vzájemný respekt zaručený. Ženy ale často cítí pravý opak. Jedná se s nimi, jako kdyby nevěděly, o čem hovoří a musí dokazovat, že tomu je naopak. I taková Linda Hudson, která stojí v čele , říká: „První dojem je vždy takový, že na svou práci nemám. Když někam vejde muž, automaticky se předpokládá, že má potřebnou kvalifikaci. U ženy je automatický předpoklad opačný.“ Muži to nechápou, protože to nikdy nezažili. Nejde o to, že by ženy chtěly respekt více než oni, ale muži ho prostě dostávají víc. A nejsou si vědomi toho, jaké mají privilegium.
Za čtvrté, ženy si zvýšení platu zaslouží. Ale neřeknou si o něj. Když jsem se dostala do vedoucí pozice, největším překvapením pro mě bylo to, kolik mužů si chodilo říct o zvýšení platu, povýšení či větší kancelář. Sama jsem si o to nikdy neřekla a byla jsem v šoku. Podle studií je u mužů čtyřikrát vyšší pravděpodobnost toho, že s podobnými požadavky přijdou. A když si o zvýšení platu řekne žena, je to v průměru o 30 % menší částka. Tvrdí to Linda Babcock z Carnegie Mellon University. A dodává, že podle jejího výzkumu jen 12,5 % žen vyjednává o platu při nástupu do práce, zatímco u mužů to je 52 %. V příručkách se dočteme, že ženy si musí říct o to, co si zaslouží. My to ale neděláme a výsledkem je rozdíl v příjmech, který dosahuje 10 – 23 %.
Za páté, „děvče“ není kompliment. Nedávno jsem hovořila s jedním finančním ředitelem, který se velmi pochvalně vyjadřoval o svých kolegyních. Problém byl jen v tom, že o nich hovořil jako o „děvčatech“. Je to jedna z nejproblematičtějších oblastí, kterým v práci čelíme. Používá se pro to výraz „benevolentní sexismus“ a jde o výraz, který se může jevit i jako kompliment, ale ve skutečnosti jen upevňuje negativní stereotypy.
Spadá sem třeba i následující „pochvala“: „Ty máš dvě děti? Jak to stíháš?“ Pro některé ženy je podobný rozhovor nepříjemný, protože z nich dělá stvoření z jiné planety. Většinou jde o nevinné poznámky, výzkum ale ukazuje, že neustálé poukazování na stereotypy snižuje kognitivní schopnosti a důvěru. Margaret Shih z Harvardu už v roce 1999 ukázala, že připomínky toho, jakého jsou studenti pohlaví, snižují jejich schopnost řešit matematické příklady. Brian Nosek z University of Virginia k tomu dodává, že většina z nás má podvědomé představy o tom, jací jsou muži a jaké jsou ženy. Odkazy na pohlaví pak mohou lehce vytvářet sebenaplňující se proroctví.
Za šesté, nebojte se slz. Paul Gotti z Cardinal Health říká, že když každý rok hodnotil jednotlivé podřízené, nevědomky byl vlídnější k ženám. Nechtěl totiž, aby se mu při hovoru rozbrečely. K tomu se u mužů může přidávat strach z toho, že „přijde milion otázek“. Ženám se tak nedostane potřebné zpětné vazby a budou vyhozeny dříve, než dostanou šanci se zlepšit. Řešení je jednoduché: Upřímnost. K ní je ale třeba dodat empatii, protože upřímnost bez empatie je krutá.
Za sedmé, děti vyrostou. Ženy s dětmi mohou záměrně brzdit svou kariéru, pak se k ní ale vracejí. Tou dobou se s nimi ovšem už nepočítá. Je tedy dobré nezapomínat na talentované ženy, které se musí starat o děti. Když byly mé děti malé, odmítala jsem povýšení. Mí nadřízení se mě ale neustále ptali na to, zda se nechci posunout jinam. A když děti začaly chodit do školy, chopila jsem se šance. Kdybych pracovala jinde, možná bych už byla navždy odsunuta na vedlejší kolej. Ovšem nepředpokládejte, že všechny ženy s dětmi se chtějí vrátit k honbě za kariérou.
Za osmé, je tvou nadřízenou a ne matkou. Pokud je žena na řídící pozici, objevuje se řada neobvyklých problémů. Muži se většinou domnívají, že dobrý vůdce si sežene dobré lidi a pak jim jde z cesty. Ženy ale kladou větší důraz na spolupráci, jednají s jinými jako s rovnocennými a často se ptají, jak věci jdou. Výsledkem mohou být problémy v komunikaci, protože pro muže může být takový přístup signálem nedůvěry. Výzkum pak ukazuje, že jak muži, tak ženy preferují za nadřízené muže. Ale i to se začíná měnit.
Autorkou je Joanne Lipmna, která působila ve vedení WSJ.
Zdroj: WSJ