Zdá se, že všichni nyní zkoumají, co by jim z ekonomického hlediska mohla přinést „jaderná“ dohoda uzavřená s Íránem. Není divu, protože íránská ekonomika je větší než hospodářství Austrálie a měla by poměrně rychle růst. I ty nejkonzervativnější projekce hovoří o tom, že Írán by měl v následujících deseti letech přispívat ke globálnímu růstu stejně jako Itálie. Atraktivní jsou jeho rezervy ropy a plynu, ale i domácí poptávka, která po celé roky trpěla kvůli mezinárodním sankcím.
Očekává se, že v čele íránské „zlaté horečky“ budou stát evropské firmy, protože vztahy mezi Evropou a Íránem nebyly tak vyhrocené jako v případě USA. Evropa je také z historického hlediska významným dovozcem íránské ropy, před sankcemi do ní proudilo asi 600 000 barelů denně, a to zejména do Itálie, Řecka a Španělska. Íránské rezervy zemního plynu jsou druhé největší na světě a pravděpodobně si budou postupně nacházet cestu do Evropy. Té by mohly pomoci zbavit se energetické závislosti na Rusku.
Plynovodu z Íránu do Evropy stojí v cestě řada překážek, existují ale i levnější alternativy včetně námořní dopravy LNG. Modernizace íránské infrastruktury také vyžaduje vysoké investice. Odhaduje se, že ty by mohly dosáhnout asi 100 miliard dolarů a v této oblasti by mohlo těžit zejména Německo, které se zaměřuje na strojírenství a příbuzná odvětví. Příležitostí pro evropské firmy je ale mnohem více. Týkají se i sektoru spotřebního zboží, velice atraktivní by íránský trh mohl být zejména pro německé a francouzské automobilky či výrobu letadel. Írán totiž bude v následujících deseti letech potřebovat minimálně 300 nových strojů a to může být velká příležitost pro Airbus.
Bohužel se zdá, že Evropa je současným vývojem trochu zaskočena. Může to být řeckou ságou, ale ať už je příčina jakákoliv, konkurence z jiných zemí již začíná mít navrch. Mohlo by se zdát, že se to týká zejména amerických společností, ale ukazuje se, že hlavními soupeři budou pro Evropu Čína a Rusko. Íránské vztahy s Ruskem nebyly vždy ideální, prezident Vladimír Putin se pro něj ale stal partnerem, protože obě země bojují proti sunnitským vojenským silám, jako je Islámský stát. Rusko navíc tlačilo na uzavření dohody s Íránem a není zřejmě pochyb o tom, že Írán je mu za to vděčný.
Možná se ale nakonec ukáže, že ještě těžším soupeřem bude pro Evropu Čína. Ta se s Íránem shodne mnohem snadněji než Rusko, protože má neutuchající hlad po energiích. V roce 2014 dosáhla hodnota obchodu mezi Íránem a Čínou 44 miliard dolarů, což představuje asi třetinu celkového zahraničního obchodu Íránu. Ve srovnání s rokem 2005 došlo v této oblasti k čtyřnásobnému růstu. Ještě důležitější než obchod jsou pravděpodobně přímé zahraniční investice, ale zde žádná oficiální čísla k dispozici nejsou. Některé informace ukazují, že Čína investuje zejména v oblasti dopravy, výroby elektrické energie, těžby a výroby automobilů.
Západ by mohl chování Číny z posledních let brát jako porušování embarga a mezinárodních dohod. V očích íránské vlády byly ale čínské investice velkou pomocí, která udržovala íránskou ekonomiku při životě v těžkých časech sankcí. A Číně už se částečné odměny dostalo tím, že nyní může pracovat na infrastrukturních projektech v hodnotě miliard dolarů. Vztahy mezi oběma zeměmi také posiluje to, že obě společnosti mají hluboké kulturní kořeny a obě mají pocit, že jsou oběti západního imperialismu.
Západ má technologie, které bude Írán potřebovat k tomu, aby znovu postavil na nohy svou ekonomiku. Mezi Íránem a Západem ale zároveň panuje nedůvěra. Evropa je na tom v tomto ohledu o něco lépe než Spojené státy. Nicméně sleduje podobnou politiku jako USA a je tak pro ni těžké soupeřit o íránskou důvěru s Ruskem a Čínou. Pokud Evropa chce z nové situace těžit, musí velmi rychle vytvořit strategii, která důvěru obnoví. Pochybuji ale o tom, že se tím v Bruselu někdo zabývá.
Autorkou je Alicia Garcia Herrero.
Zdroj: BeyondBrics