Právě probíhající změna na postu guvernéra ČNB v podstatě nikoho nezajímá. Trhy jsou klidné, natož aby někdo spekulovat o tom, že přijdou nějaké otřesy, či šoky. Tedy ideální stav, který bereme jako samozřejmost, ale který touto samozřejmostí z globálního hlediska není ani náhodou.
U významných centrálních bank dochází v podobném případě minimálně k tomu, že různí „watchers“ dlouze diskutují o tom, jak moc je který kandidát na nového šéfa banky hordličkou, či jestřábem. Tedy zda má spíše tendenci k uvolněnější monetární politice, či naopak k jejímu utažení. Pokud bychom měli dojem, že monetární politika musí být nastavena „objektivně“ podle daného vývoje v ekonomice, je to dojem mylný. V daný okamžik si totiž nikdy nejsme úplně jisti tím, jak na tom ekonomika je, o jejím dalším vývoji nemluvě a o různém dopadu různých monetárních kroků na další vývoj nemluvě dvakrát. A to je základem samotné existence oněch bankovních opeřenců.
Různá míra hrdličkovosti a jestřábovosti a následná diskuse o vhodnosti jednotlivých kandidátů na šéfa centrálních bank jsou stále standardním stavem. Tím ale výčet možností bohužel zdaleka nekončí. Posunout se totiž můžeme i do oblasti, v které jsou kandidáti hodnoceni i podle toho, jaká je vůbec jejich odbornost a ochota sledovat jiné cíle, než je blaho ekonomiky. Můžeme to nazvat zimbabwským typem centrálního bankéře, kterému bychom se samozřejmě měli na míle vyhýbat a dovolím si tvrdit, že ve vyspělých ekonomikách jej nenalezneme. To ovšem neznamená, že jde o neexistující problém.
Centrální superman
Před pár dny se objevila informace, že z čela indické centrální banky RBI odchází Raghuram Govind Rajan. Když tato ekonomická hvězda do čela RBI přišla, bylo to obecně hodnoceno velmi pozitivně. V podstatě se počítalo s tím, že do banky a celé ekonomiky přinese „řád a pořádek“, sníží nejistotu a posune ekonomiku požadovaným směrem. Podle aktuálních práv se ale zdá, že míra rozporů s některými vládnoucími politiky dosáhla takové intenzity, že byla i pro tohoto bankéřského supermana nepřijatelná.
Spory se přitom v podobných případech nemusí týkat jen tradiční oblasti – míry přijatelné inflace a nutnosti jejího snižování (tedy nutnosti brzdění ekonomiky). V Indii se nyní například řeší problém špatných dluhů korporátního sektoru a Rajan vůči těmto firemním zombie prosazovat radikálnější postup než se líbilo politikům. Když ohlásil svůj odchod, vyvolalo to až podivuhodně jednotnou negativní reakci ekonomů a analytiků z globálních bank počínaje Nomurou a GS konče. A z tohoto smutného odchodu se neradovaly ani trhy.
Během probíhající změny v čele ČNB se tak pochvalme za to, že podobné problémy řešit nemusíme (v tomto smyslu je to tak odchod radostný). A snažme se, abychom je nemuseli řešit ani v budoucnu. Těšme se na to, že výměna guvernéra bude u nás i nadále nezáživnou událostí, které nemá smysl věnovat větší pozornost. Protože jednoho zodpovědného a nezávislého ekonoma tam vystřídá jiný. Nepořádek do tohoto poklidu by nám mohla vnést jen naše hloupost a jeden obecný „detail“: Je stále méně jasné, kdo je to vlastně zodpovědný centrální bankéř.
Na světě je stále řada zemí, kde je namístě stará definice této zodpovědnosti. Můžeme hovořit o Rajanově typu, protože se týká neochoty podvolit se tlakům krátkodobého růstu chtivým politikům a naopak ochoty snižovat příliš silné inflační tendence. Jenže velká část světa čelí tlakům opačným – deflačním. V takovém případě je pak zřejmě nutné redefinovat i to, kdo je zodpovědným centrálním bankéřem. Pokud totiž někdo v takové situaci stále „bojuje“ proti inflaci, je to jako kdyby během velké vody kropil zatopený dům v domnění, že každou chvíli musí začít hořet.