Pokud by se stablecoiny staly významnou součástí monetárního systému, mohlo by to mít výrazný dopad na fungování a hospodaření centrálních bank. Možná důležitější je ale skutečnost, zda by vlády dovedly zabránit tomu, aby se stablecoiny začaly používat pro praní špinavých peněz. V diskusi nad monetárním systémem budoucnosti to tvrdí ekonomové Scott Sumner a David Beckworth (viz včerejší Víkendář). A věnují se i tomu, jak bude tento systém ovlivněn vývojem vládních financí a dluhů.
Sumner poukazuje na úvahy o tom, že „s rostoucí nabídkou státních dluhopisů čelí Fed vyššímu tlaku udržování stability dluhopisových trhů“. Ekonom pak připomíná, že mezi lety 1942 a 1951 Fed ovlivňoval výnosy dluhopisů po celé délce výnosové křivky. Tedy výnosy těch krátkodobých i dlouhodobých, tak, aby podpořil vládní finance v době války. Byl proto připraven nakoupit jakékoli množství vládních obligací, aby u dlouhodobých dluhopisů nešly sazby nad 2,5 %.
Zmíněný systém vedl ke zvyšování rozvahy americké centrální banky a jeho politika byla podřízena fiskálním potřebám. Až dohoda mezi ministerstvem financí a Fedem z roku 1951 obnovila jeho nezávislost. Sumner dodává: „Lze tvrdit, že mírnější verze této dynamiky se znovu objevila v letech 2021–2022, kdy prudce vzrostl objem vládou vydávaných dluhopisů a zároveň prudce narostla rozvaha Fedu.“
Podle některých studií byl ale Fed v této době spíše tím hlavním tahounem celkové expanze, než aby kráčel tam, kam by jej směrovala fiskální politika. Sumer k tomu píše, že v letech 2021–2022 se zdálo, že Fed se řídil chybným modelem Phillipsovy křivky ve stylu 60. let. Tedy modelem, kde by zvýšení peněžní nabídky „nějakým způsobem vedlo k zdravému trhu práce“. Začátkem roku 2022 si ale Fed uvědomil, že udělal vážnou chybu. A prudce zvýšil nominální úrokové sazby, aby omezil inflaci.
Období let 1966–1981 pak podle ekonoma jasně ukazuje, že monetizace vládního dluhu vede nevyhnutelně k tomu, že sazby nakonec leží mimořádně vysoko. „Na konci období vysoké inflace v letech 1966–1981 vystřelily na více než 15 %.“ Existují také návrhy na „mírnější formu fiskální dominance dosažené tím, že by došlo k posunutí inflačního cíle z 2 % na 3 %.“ K tomu Sumner píše, že při čistém státním dluhu zhruba na 100 % HDP sníží dodatečná 1% inflace reálnou hodnotu státního dluhu o 1 % HDP ročně. Podle teorie Fisherova efektu však posun inflačního cíle z 2 % na 3 % zvýší nominální úrokové sazby dlouhodobě o 1 %. I vzhledem k neudržitelnosti současné fiskální politiky by taková měkká forma fiskální dominance podle ekonoma nepředstavovala žádné trvalé řešení.
„Spousta expertů tvrdí, že jelikož je snižování rozpočtového deficitu politicky nepopulární, budeme nuceni k fiskální dominanci. Inflace z let 1966–1981 je však pravděpodobně ještě mnohem méně populární než snížení rozpočtového deficitu z neudržitelných 6 % HDP na udržitelnější 3 % HDP. Dokonce i mnohem menší inflace v letech 2021–2023 veřejnost vyděsila. Tak si představte reakci na něco takového jako v letech 1966–1981,“ dodává Sumner. S tím, že „se zdá, že Spojené státy nyní vykazují určité tendence banánových republik,“ ale tou nejlepší cestou je stále „kombinace výdajových škrtů a zvýšení daní řádově o 3 % HDP“.
Sumner také připomíná, že „prezident Clinton a republikánský Kongres v 90. letech provedli přesně takový druh fiskálních úsporných opatření. A nepamatuji si, že by toto období bylo obdobím velmi nepopulární makroekonomické politiky.“
Zdroj: In Pursuit of Hapiness, Scott Sumner, David Beckworth