Kontinentální Evropa si vytvořila svůj vlastní příběh o Velké Británii: Britové se prostě zbláznili. Jinak to jsou velmi racionální lidé, ale ohledně odchodu z EU naslouchají iracionálním populistům. Je tak třeba zabránit tomu, aby se tento virus přenesl do zbytku Evropy.
Evropa už dlouho vnímá Velkou Británii jako značně excentrickou, ale poměrně pragmatickou zemi, která se nezajímá ani tolik o politickou ideologii, jako o svobodné trhy. Tento národ podnikatelů, jehož koloniální historie jej přiblížila celému světu, má velký vliv v naší popkultuře díky Beatles a Adele a je „cool“. V posledních letech jsou ale Evropané vůči Británii rezervovanější a skeptičtější.
Nejdříve přišla finanční krize roku 2008, po níž se britská ekonomika ponořila do nejhorší ekonomické krize posledních desetiletí. Pak přišlo skotské referendum, které málem skončilo rozpadem Spojeného království. Parlament následně neschválil vojenské operace v Sýrii a Británie byla pasivní i během konfliktu na Ukrajině. Když britská vláda poslala peníze syrským uprchlíkům, zároveň zesílila ostrahu hranic. A pak přišel Brexit.
Ještě před referendem jsem cestoval po Británii, abych lépe pochopil tuto zemi a napsal svou knihu. Hovořil jsem s dlouhou řadou lidí od nezaměstnaných horníků ve Wakefieldu až po zastavárníky v Blackpoolu. Zjistil jsem, že mnoho Britů má stejné obavy jako jiní Evropané. Jsou zklamaní z vývoje v Evropě, rozzlobení na své elity, znechucení politiky, kteří jim slibují bohatství a pak sníží sociální dávky. Populisté nejsou specifikem Británie, ale bohužel se zdá, že tam jsou lépe organizovaní.
Pokud se ponoříme do větší hloubky, zjistíme, že v britské společnosti se objevují trhliny, které jsou větší než jinde v Evropě. Týká se to rozdílů mezi bohatými a chudými. Nikde jinde přitom nežijí miliardáři a chudáci tak blízko sebe. HDP na hlavu je v Londýně na 186 % průměru EU, ale několik čtvrtí Londýna patří mezi nejchudší oblasti v zemi. V některých regionech Walesu jsou lidé chudší než na Sicílii. Takovou propast v podstatě už nejde uzavřít a situace se ještě zhoršila po poslední ekonomické krizi.
Řada Britů už se necítí být zastupována parlamentem a má skeptický postoj vůči londýnským politikům, médiím a bankovním elitám. Minulý rok podpořily populistickou stranu UKIP 4 miliony lidí. Británie ale používá volební systém, který znevýhodňuje malé politické strany a UKIP tak má v parlamentu jen jednoho zástupce. To přináší své výhody, ale z hlediska demokracie to není ten nejlepší výsledek a velké politické strany už to začínají pociťovat.
Zavedený řád je pryč
Labouristé a konzervativci se vždy profilovali podle toho, jak byla rozdělena společnost. Ti první zastupovali pracující, ti druzí podnikatele. Referendum o Brexitu ale ukázalo, že takové rozdělení už neexistuje. Labouristé se v podstatě rozdělili na dvě skupiny. První z nich tvoří levicoví liberalisté z měst, kteří volili proti Brexitu. Druhou tvoří třída pracujících, kteří chtějí odchod z EU. Konzervativce zase tvoří patrioti, kteří vystupují proti EU, ale také třída podnikatelů a byznysmenů, kteří podporují globalizaci.
Britská společnost je dnes složitější, ale politický systém se tomu nepřizpůsobuje. Třída pracujících, o které psali Charles Dickens a George Orwell, už neexistuje. Místo ní najdeme skupiny jako technologickou střední třídu či třeba zaměstnance v nově vznikajících službách. Ocelárny, doly a doky, které dříve dávaly práci milionům lidí, jsou věcí minulosti a síly, které spojovaly třídu pracujících dohromady, značně zeslábly.
Není tomu zase tak dávno, kdy byla Británie rychle rostoucí dílnou Evropy, která se do značné míry točila kolem uhlí. To zemi spojovalo a pak ji roztrhlo na dva tábory. Poslední uhelný důl byl uzavřen minulý rok. Po finanční krizi je pak nejčastějším pocitem v britské společnosti zmatení a dezorientace. Když se bavíte s lidmi, nejčastěji slyšíte, že „něco je špatně“. Je tak pochopitelné, proč zastánci Brexitu hlásali, že „dostanou věci zpět pod kontrolu“. Stejně tak to ale byla lež.
Během Brexitu zaznělo v Británii neuvěřitelné množství lží. Jako kdyby šlo o tragikomickou shakespearovskou hru, ve které hráli zejména absolventi prestižní školy v Etonu. Ti řídí polovinu Británie včetně právnických společností, bank a vládních ministerstev. Britské elity na rozdíl od zemí jako Německo a Francie nemusely nikdy čelit větším protestům společnosti a i nadále je jejich zdrojem jen několik málo institucí. Mezi ně patří právě Eton a také Oxford a Cambridge. Ti, kteří nejsou členy této elitní třídy, musí v životě mnohem více zápasit. Pro ty, kdo žijí v Jižním Walesu nebo na severozápadě Anglie, je jejich země šedá hyperkapitalistická oligarchie, kde se nahoru dostanou jen ti, kteří mají vliv a peníze.
Autorem je Christoph Scheuermann
Zdroj: Der Spiegel