Země střední Evropy tvrdí, že mezinárodní obchodní řetězce a investoři do půdy ze Západu ničí jejich domácí zemědělce a obchody. Ochrana před velkými investory se tak dostává do popředí politické diskuse v těchto státech, ale Evropská komise ji vnímá jako existenciální hrozbu pro volný pohyb zboží, lidí a kapitálu. Ve svém textu pro Politico to tvrdí Simon Marks.
Například v Bulharsku byl schválen zákon, podle kterého mohou zemědělskou půdu v této zemi koupit jen ti, kteří tu žijí minimálně pět let. V Rumunsku zase Brusel protestuje proti ustanovení, které nutí supermarkety k tomu, aby nakupovaly minimálně 51 % čerstvých potravin od místních dodavatelů. V Polsku se vede největší bitva. Brusel již nařídil, aby byla zrušena daň uvalená na maloobchodní společnosti, protože ta je podle něj koncipována tak, že poškozuje velké obchody vlastněné zahraničními subjekty. Všichni v Polsku také nyní čekají, jak dopadne rozhodnutí Evropské komise ohledně rostoucích protestů proti nákupům zemědělské půdy zahraničními subjekty.
Francouzský farmář Stéphane Gerard si před šestnácti lety pronajal 1 000 hektarů blízko polské vsi Babinek. Pracuje pro něj dvanáct polských rodin a on sám investoval velké částky do mechanizace. Chtěl postupně nakupovat další půdu a usadit se v Polsku s celou svou rodinou. Říká, že chápe snahu o ochranu malých zemědělců. Opatření, která polská vláda přijala minulý rok, ale podle něj vůbec neberou v úvahu jeho práci, kterou pro tuto zemi udělal. Nakonec vše dospělo do bodu, kdy se o svá práva soudí a pro vládní stranu Právo a spravedlnost se stal příkladem toho nejhoršího, co ze zahraničí přišlo.
Podobných případů ale nalezneme více. Boj o půdu začal poté, co skončila platnost dočasných dohod, podle kterých mohly země střední a východní Evropy omezovat možnost nákupu půdy. Nicméně se od nich čekalo, že svou legislativu postupně upraví tak, aby odpovídala pravidlům společného evropského trhu. Evropská komise se ale domnívá, že tato pravidla jsou v řadě zemí stále porušována a vede v této věci řízení s Bulharskem, Maďarskem, Litvou, Lotyšskem a Slovenskem.
Bývalý sovětský blok je pro zahraniční investory atraktivní a příčina je jednoduchá. Průměrná cena zemědělské půdy v roce 2016 byla 9 481 euro za hektar (a to nejde ani zdaleka o nejlevnější zemi). V Nizozemí se v březnu letošního roku zemědělská půda v průměru prodávala za 59 115 eur za hektar. Když ale nizozemská Rabobank v roce 2015 provedla velké nákupy půdy v Rumunsku, vyvolalo to značnou pozornost médií a následně protesty. Attila Szocs z rumunského hnutí Eco Ruralis k tomu říká: „Určitě tu jsou snahy o podkopání jednotného trhu, ale nemyslím si, že by byly úplně nesmyslné. V Evropě probíhá boj o půdu a velké mezinárodní korporace a hedge fondy investují do půdy z čistě spekulativních důvodů. Mladí zemědělci se pak k půdě nemohou za rozumných podmínek vůbec dostat.“
Země východní Evropy argumentují i tím, že výše jejich dotací do zemědělství přicházející ze zdrojů společné zemědělské politiky je mnohem nižší než v západní Evropě. K tomu tvrdí, že Evropská komise měří každé zemi jinak a poukazují například na praktiky používané ve Francii a Itálii, kde se vlády snaží podporovat domácí zemědělskou produkci. Nakonec se ale možná podaří dosáhnout diplomatického řešení celého problému. Jak totiž nedávno uvedl mluvčí Evropské komise: „Komise zvažuje další kroky, které podnikne. Podporuje ale členské země EU v tom, aby si vyměňovaly zkušenosti s tím, jak nejlépe situaci řešit a zároveň jednat v souladu se zákony EU.“ Padla i slova o „pozitivních krocích, které mají zabránit spekulativním nákupům půdy“.