Proč by vlastně měl být populismus problémem? Vždyť přece prosazuje populární myšlenky a názory, se kterými obvykle nesouhlasí jen elity. Mohli bychom ho tak vnímat jako hnutí, které odráží názory společnosti, ale stojí proti zaběhnutým politickým pořádkům. Jenže populismus můžeme vnímat i jako politickou strategii, kterou využívají ti, kdo sami sebe posují do pozice zástupců lidu.
Hugo Chavez, který stál v čele socialistické revoluce ve Venezuele, dával lidem dotované ledničky, v televizi z nich trhal „kapitalistické“ cenovky a namísto nich dával „Chavezovu slevu“. Dnes ale Venezuelané nemají moc věcí, které by si do ledniček dali. V zemi panuje nedostatek potravin, inflace se utrhla ze řetězu a to ještě více ztěžuje dostupnost základních potravin. Podvyživenost dětí dosáhla kritických úrovní, třetina Venezuelanů má maximálně dvě jídla denně.
Venezuela prochází úpadkem, který se u zemí se středními příjmy objevuje jen velmi výjimečně. Podepsaly se na něm i nižší ceny ropy, která představuje hlavní exportní příjem této země. Nicméně kořeny dnešního stavu najdeme v socialistické politice předchozích vlád zahrnující cenové stropy, znárodňování, vládní kontrolu nad prodejem a distribucí potravin a další podobné kroky. K tomu přidejme korupci, nekompetentní politiky a systém založený na prosazování známých a příbuzných do vedoucích politických pozic.
Chavez i jeho nástupce Nicolas Madura jsou učebnicovými příklady populistů. Chavez v roce 2006 hovořil o tom, že ve volbách stojí proti samotnému ďáblu v podobě amerického imperialismu a jeho přisluhovačům. Říkal lidem, že pokud jej zvolí, on bude pouze prostředníkem a ve skutečnosti tím společnost zvolí sama sebe. Na druhou stranu je ale pravděpodobné, že za pád Venezuely nemůže pouze populismus.
Kirk Hawkins z Brigham Young University, který se zaměřuje na vývoj v Latinské Americe, tvrdí, že pokud by v této zemi vládli pravicoví populisté, situace by dnes byla jiná. Ve Venezuele je ale tradičně velká příjmová nerovnost, nebylo tu mnoho vlastníků půdy a řada lidí pracuje v šedé ekonomice. Existuje zde tedy tendence k levicovému populismu a socialismu, což přináší popsané důsledky.
Známý ekonom Rudiger Dornbusch už v roce 1991 napsal, že v zemích jako Argentina, Brazílie, Chile, Peru, Mexiko či Nikaragua je patrný jasný vzorec chování společnosti. Pokud dojde ke zhoršení ekonomických podmínek, lidé začnou být otevření populistům a jejich politice zaměřené proti existujícím elitám, na rychlý ekonomický růst a redistribuci příjmů. V krátkém období jejich politika uspěje, ale dlouhodobě škodí, protože se nestará o inflaci či vyrovnané rozpočty. Vysoká inflace a ekonomická krize nakonec tyto populisty připraví o moc.
Tendenci k prosazování krátkodobých úspěchů mají všichni politici, ale u populistů to platí dvojnásob. Sami sebe vykreslují jako ty, kteří nejsou součástí politických skupin a jejich moc přichází z lidu. Ve snaze udržet si svou popularitu se pak snaží dosáhnout rychlých úspěchů. Chavez sám sebe vykresloval jako outsidera i po čtrnácti letech vlády. Vlády, která nebyla schopná ušetřit nějaké zdroje ani v dobách extrémně vysokých cen ropy a kvůli štědrým sociálním programům neustále vršila další a další dluhy.
Je paradoxem, že populisté podle Hawkinse obvykle začínají se silnou vírou v demokracii. Po čase se ale dostávají do neustálých konfliktů s jejich protivníky a sílí jejich víra v konspiraci zaměřenou proti jejich vládě. To je poté vede k omezování demokratických institucí. Jak ale Hawkins dodává: „Na takové změny je ale potřeba i veřejnosti, které nevadí destrukce těchto institucí a která proti ní neprotestuje.“
Autor: Uri Friedman
(Zdroj: The Atlantic)