Latinská Amerika – a zejména Jižní Amerika – je už léta v krizi. Zahraniční kapitál v podobě přímých i finančních investic však do regionu proudí dál. To je nevídané.
V minulosti byla přerušení finančních toků – neboli „náhlé zástavy“ – základním rysem krizí v Latinské Americe i jinde v rozvojovém světě. Latinskoamerická dluhová krize z 80. let přinesla osmileté přerušení. Asijská finanční krize, která vypukla v polovině roku 1997 a později se rozšířila do všech rozvíjejících se ekonomik, vyvolala šestileté přerušení. A přerušení toků spojované s velkou hospodářskou krizí ve 30. letech trvalo několik desetiletí.
Tato dynamika se však zjevně mění. Po pádu americké investiční banky Lehman Brothers v roce 2007 se kapitálové toky přerušily pouze asi na rok. Navzdory velikosti prvotního šoku se kapitálové toky a rizikové marže v podstatě normalizovaly už do roku 2009, kdy se v Latinské Americe začalo prudce zvyšovat dluhopisové financování a zakrátko dosáhlo trojnásobku průměru z období před rokem 2008.
Šoky, k nimž došlo od té doby, měly na finanční toky ještě menší dopad. V roce 2013 začal Federální rezervní systém omezovat svůj program nákupu dluhopisů a ceny komodit zaznamenaly v polovině roku 2014 kolaps. Koncem roku 2015 a začátkem roku 2016 zase události v Číně rozvířily finanční trhy. Nedávno byl americkým prezidentem zvolen Donald Trump a Fed přistoupil k prvním dvěma zvýšením úrokových sazeb.
Šoků se nelekli ani investoři, ani latinskoamerické vlády
Nejdelší přerušení dluhopisového financování, které tyto šoky vyvolaly – došlo k němu během druhé poloviny roku 2015 –, však přesto trvalo pouhých šest měsíců. Pád cen komodit v roce 2014 vyvolal v Latinské Americe růst rizikového rozpětí, avšak jen o 1,5 procentního bodu, což byla oproti dopadu ze šoku způsobeného pádem Lehman Brothers zhruba třetinová hodnota.
Ještě pozoruhodnější je, že dvě nedávná zvýšení úrokových sazeb Fedem neměla a nemají žádný hmatatelný dopad na rizikové marže a finanční toky, ačkoliv se vyšší sazby přenesly do Latinské Ameriky. Trumpovo zvolení pak zvýšilo latinskoamerické rizikové marže o necelý jeden procentní bod a tato prémie se do konce roku rozplynula.
Současně s tím si všechny latinskoamerické země s výjimkou Venezuely zachovaly přístup k soukromému vnějšímu financování. Brazílie měla přístup na kapitálové trhy i na vrcholu své loňské politické krize. Argentina loni v dubnu zdárně uskutečnila největší emisi dluhopisů v dějinách Latinské Ameriky poté, co dohoda s neústupnými věřiteli z předchozí restrukturalizace dluhu ukončila její postavení vyvrhele na světových trzích. Rovněž Ekvádor vydal několik emisí dluhopisů. V prvním čtvrtletí roku 2017 se objem emitovaných dluhopisů v Latinské Americe meziročně zvýšil o 53 %, a to při nižších nákladech.
Dokonce ani Mexiko, které patří k hlavním terčům Trumpovy protekcionistické rétoriky, nezaznamenalo žádný nepříznivý dopad na své vnější financování. Trumpovo vítězství sice vyvolalo znehodnocení mexického pesa, avšak kurz se záhy normalizoval a vrátil se na úroveň před volbami.
Pomohly hlavně nízké sazby a nízké zadlužení vůči světu
Znamená to, že časy náhlých zástav vnějšího financování a nenadálých obratů kapitálových toků skončily?
Ne tak docela. Schopnost Latinské Ameriky vyhýbat se v poslední době výpadkům ve financování lze připsat dvěma hlavním faktorům. První z nich je regionální: latinskoamerické země zažily v letech 2003 až 2008 prudké snížení svých dluhových poměrů. Komoditní boom během tohoto období podpořil mohutnou akumulaci zahraničních devizových rezerv, a vnější dluh regionu bez započítání rezerv v důsledku toho klesl z více než 30 % na necelých 6 % HDP.
Druhý faktor je globální. Nízké úrokové sazby v rozvinutých zemích po vypuknutí finanční krize snížily atraktivitu tamních trhů pro investory, kteří hledají vyšší výnosy v rozvíjejících se ekonomikách. Otázka, zda se Latinská Amerika dokáže dál vyhýbat náhlým zástavám způsobeným novými šoky, závisí na tom, zda tyto podmínky přetrvají.
Momentálně se dluhové poměry v regionu zvyšují, ale jen mírně; v průměru zůstávají hluboko pod úrovní, která existovala na počátku tohoto století. Politika ekonomických úprav pomohla, bezpochyby za cenu značného zpomalení růstu nebo i recesí. Podobně lze říci, že úrokové sazby v rozvinutých zemích sice budou pokračovat v růstu až do konečné normalizace, avšak tento proces probíhá pomalu, dokonce i v USA.
Schopnost Latinské Ameriky vyhýbat se poslední dobou náhlým zástavám ve vnějším financování je dobrou zprávou a pravděpodobně ještě nějakou dobu přetrvá. To poskytuje vládám v regionu makroekonomický manévrovací prostor, umožňuje jim vyhýbat se dalším kontrakčním politikám a dává jejich ekonomikám šanci participovat na globálním zotavení, které nyní probíhá.
José Antonio Ocampo, profesor Kolumbijské univerzity a předseda Komise pro rozvojovou politiku při Hospodářské a sociální radě OSN, působil jako ministr financí Kolumbie a náměstek generálního tajemníka OSN pro hospodářské a sociální věci
Copyright: Project Syndicate, 2017
www.project-syndicate.org