Největší výzvou přicházející v současné době z Asie není jaderná Severní Korea, ale složitý vývoj v Číně. Té totiž dochází prostor pro další rychlý růst a to znamená, že před ní už je jen období růstového útlumu. Důsledky této změny mohou být obrovské, a to na globální úrovni, píše na stránkách The American Conservative Harry J. Kazianis.
„Pokud by mi ještě před pár lety někdo řekl, že období rychlého růstu už v Číně skončilo, považoval bych ho za blázna. Poukázal bych na stovky milionů lidí, které čínská vláda pozvedla z chudoby, na ekonomiku, která je svou velikostí druhá za Spojenými státy, na rostoucí vojenskou moc, která může umožnit regionální dominanci a zajistit globální aspirace. Vše naznačovalo na růžovou budoucnost Číny, u které to vypadalo, že se jistě stane velmocí a že dokonce může ohrozit i globální pozici Spojených států,“ píše Kazianis. Dodává ale, že tento obecně přijímaný názor je dnes již mylný.
Pro Peking bude velmi těžké udržet rychlé tempo ekonomického růstu z posledních let s tím, aby nakonec ekonomiku nedovedl k úplnému bankrotu. Čína tak nebude mít dost zdrojů na další výdaje na armádu a zbrojení. Ekonomové sice tvrdí, že její ekonomika roste stále více než 6% tempem, tato oficiální čísla jsou ale pouhou fikcí. Jeden významný ekonom ze Šanghaje mi nedávno přímo řekl, že jde o lži, vláda s oficiálními čísly manipuluje a skutečný růst se může pohybovat někde kolem 2 %.
„Nesmíte zapomínat, že čínský ekonomický růst stál na obrovské zásobě levné pracovní síly, která ze země v podstatě udělala nejlevnější továrnu světa. Nyní ale rostou mzdy a levná práce dochází. Starý model tak přestává fungovat a z Číny žádnou velmoc neudělá. Zdá se dokonce, že celá ekonomika už se nepohybuje dopředu a je jen na neutrálu,“ dodal zmíněný ekonom.
K tomu všemu čínské hospodářství tíží vysoké dluhy. Čína si neprošla krizí, která dolehla na Západ v roce 2008. Peking byl v té době schopen udržet vysoké tempo růstu zejména díky rostoucímu zadlužení místních vlád a jejich deficitním výdajům. Bylo vybudováno tolik nových silnic, železnic, mostů, tunelů a letišť, že celkový dluh nyní dosahuje 260 % HDP. Část z těchto investic přitom byla plýtváním a vzniklé dluhy vedly agenturu Moody’s ke snížení ratingu Číny. Tedy ke kroku, který obvykle nenastává u zemí, které by aspirovaly na globální dominanci.
Je možné, že čínská populace zestárne dříve, než stihne zbohatnout. Extrémně nízká míra porodnosti se pohybuje kolem hodnoty 1,2 dítěte na jednu ženu. Pro udržení velikosti populace by se přitom měla pohybovat kolem hodnoty 2,1. Částečně jde o důsledek politiky jednoho dítěte, ale projevují se i celosvětové trendy vedoucí k menším rodinám. U Číny se obvykle hovoří o číslech, jako je prudký růst počtů uživatelů internetu či nákupy chytrých mobilních telefonů. Jenže již brzy tu bude možná mnohem důležitější číslo: Stovky miliard dolarů, které budou muset jít do péče o důchodce. Odhaduje se totiž, že v roce 2030 bude v Číně 300 milionů lidí starších 60 let. Což je téměř tolik jako celá populace USA.
Pokud období prudkého růstu čínské ekonomiky skutečně končí, její vláda bude při svých pokusech o získávání globálního vlivu omezena vysokými dluhy, demografií a nedostatkem financí pro velké armádní výdaje. Stratégové ze Západu možná s „čínským vrcholem“ souhlasit nebudou a je pravdou, že i slabší Čína se stále bude snažit prosazovat si na mezinárodní scéně své vlastní zájmy. Platí to zejména o oblasti východní Asie. Nesmíme ale na druhou stranu zapomínat, že čínská vláda bere svou legitimitu z toho, že společnosti nabízí vysoký ekonomický růst. Co se stane, když tuto „dohodu“ přestane dodržovat? Pak půjde o autoritářský režim, který omezuje svobodu a práva lidí, ale výměnou za to nic nenabízí.
Podle některých názorů je již tento problém aktuální a projevuje se tvrdým nacionalismem vlády, který má za cíl směrovat nespokojenost populace na jiné země. Je tedy možné, že čínští komunisté budou stále více vinit USA, Japonsko či jiné země z problémů jejich ekonomiky a společnosti. Čína je tedy možná za vrcholem svého růstu, její tlak ale bude na mezinárodní scéně stále znatelný.
Zdroj: The American Conservative