První vláda Theresy Mayové loni rozhodla o tom, že Británie vystoupí z EU 29. března 2019, tedy zhruba tisíc dní od referenda v červnu 2016. Do vystoupení tak zbývá necelých 400 dní. Přesto stále není jasné, jak budou po jejich uplynutí vztahy mezi dvěma propojenými ekonomikami nastaveny.
Nedlouho předtím, než zainteresované firmy začnou připravovat rozpočty na příští rok, visí obří otazník i nad tak základním tématem, jako je režim vzájemného obchodu. Aniž bych paní Mayové záviděl její pozici (dovolil bych si spekulovat, že má ten nejnevděčnější job v EU), mám za to, že z velké části je potíž na její straně Lamanšského kanálu, a konkrétně v její vládě a straně.
Hlavní vyjednavač EU Barnier opakovaně tvrdí, že vyjednávání s Brity je těžké, protože nevědí, co po nich jejich vláda chce. Britové tvrdí, že chtějí dobrou dohodu, ovšem když zajdeme do detailů, narážíme na něco, čemu se na ostrovech říká cherry-picking (to odkazuje na oblíbenou dětskou strategii pojídání dortů od těch nejchutnějších třešniček, zatímco méně šmakující korpus zůstane v lepším případě rodičům). Zbytek unie se ale vesměs shoduje, že takhle si hrát nechtějí a prosazují quid pro quo (něco za něco). Chtějí-li tedy Britové přístup na unijní trh, budou muset sníst i korpus.
Eurovyjednavač možná i proto představil ilustrativní schéma klesajícího schodiště, kde každý nižší schod znamená menší integraci a je pojmenován po zemi, která takto své vztahy s EU nastavila, od integrovaného Norska po volně obchodující Kanadu.
Roztříštěná vláda i parlament
Potíž Theresy Mayové spočívá v tom, že nejen v parlamentu, ale i v její vládě se najdou zastánci pro takřka každý stupínek Barnierova schodiště a její vlastní preference jsou mírně řečeno nejasné. Místo hledání smysluplného kompromisu a následného hájení jednotné pozice tváří v tvář protistraně se tak skupinky konzervativců přou a každou chvíli to vypadá, že někdo dostane padáka, přičemž pád vlády by zjevně vyjednání dohody s EU moc nepomohl. Stranická shoda je důležitá nejen při vyjednávání, ale i při schválení dohody v parlamentu. Zde má vláda s koaličním partnerem jen velmi těsnou většinu a schválení tak může zablokovat i revolta několika málo vlastních poslanců.
Zbytek politické scény premiérce rozhodně nepomáhá. Opozice, vida krvácejícího soka, volá po nových volbách, či dokonce opakování referenda. Severoirští koaliční partneři pro změnu oprášili nápad na stavbu mostu z Ulsteru do Skotska, kterým by konzervativci mohli „zaplatit“ za podporu ve sněmovně (první odhad nákladů odpovídá cca půlce severoirského HDP). Výjimkou byl překvapivě Nigel Farage, známý propagátor brexitu, který na donkichotské misi v Dublinu přesvědčoval Iry k vystoupení z EU. Úspěch by vyřešil „hlavu XXII“ ohledně statutu Severního Irska, které vláda slíbila ponechat maximálně integrované s Irskem i s Velkou Británii, jak předpokládá dvacet let stará mírová dohoda mezi protestanty a katolíky.
Riziko, že se žádná dohoda ani dojednání přechodného období nestihne, tak stále existuje. Z jednání vlády unikla analýza, která v takovém případě předpokládá celkový negativní dopad ve výši 8 % HDP.
Odvrácená strana brexitu
Jedním z hlavních postižených by byly banky, které často z londýnského ústředí poskytují služby v celé unii, a nemálo z nich si již alespoň rezervovalo kanceláře ve Frankfurtu či Paříži, kam by zřejmě přemístily tisíce svých zaměstnanců. Němečtí a francouzští představitelé několikrát opakovali, že výměnou za vstup na unijní trh služeb by Británie musela zůstat členem jednotného trhu práce, a navíc respektovat regulatorní autoritu ECB a EBA. Takovou dohodu by ale zřejmě neschválili konzervativní poslanci, protože by popřela hlavní tezi brexitu o znovuzískání kontroly nad migrací a regulací. Nejistota se ovšem může projevit i v delším horizontu, kdy investice nadnárodních firem mohou místo Británie skončit v předvídatelnější zemi; v tomto smyslu se vyjádřili například představitelé několika automobilek.
Ve zbytku unie se čas od času objeví hlasy podporující nějaké ústupky Britům. Z pohledu příznivců evropské integrace ale nelze Británii ustupovat už jen proto, že by jakýkoli neuvážený precedens mohl vést k požadavkům jiných přidružených zemí (zejména těch na vyšších stupíncích schodiště) na stejné zacházení. To by mohlo způsobit rozklížení unie a společného hospodářského prostoru. Švýcaři si například před čtyřmi lety odhlasovali v referendu omezení imigrace občanů EU kvótami, nicméně jejich vláda s EU nebyla schopná nic takového bez dopadu na švýcarskou ekonomiku dohodnout a nakonec schválila velice kompromisní návrh, který řada proponentů omezení označila za zradu přání občanů.
Jen pro úplnost, na straně Unie je pro schválení dohody třeba souhlas 20 zbývajících zemí s minimálně 65 % celkové populace.
Autor: Miroslav Adamkovič, Investiční analytik ČSOB
Miroslav Adamkovič vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a je držitelem titulu CFA (certifikovaný finanční analytik). V letech 2003–2013 pracoval na analytických pozicích v PPF a Komerční bance a další dva roky na projektech v oblasti consumer finance v Asii. Od roku 2015 je investičním analytikem ČSOB Asset Management, kde se specializuje zejména na český akciový trh a kreditní analýzy.
Zajímáte se o fondy ČSOB Asset Management? Více informací ZDE