Na konci devadesátých let bylo Německo považováno za slabý článek evropské ekonomiky, ale postupně se z něj stala hvězda. Určitě není možné, aby se všechny významné ekonomiky světa po jeho vzoru staly exportními velmocemi – vyjma možnosti, že začneme obchodovat s u nás populárními marťany. Z německého ekonomického příběhu se ale jistě lze v lecčems poučit a dvojnásob by to mohlo platit pro naší ekonomiku, která je té německé v mnohém blízká. Cestě tomuto poučení ale stojí mimo jiné to, že žádná jednotná teorie německého úspěchu neexistuje. Doposud.
Ekonomka Dalia Marin z University of se na stránkách VoxEU pokusila o jakousi syntézu toho, co o německém úspěchu víme a co zřejmě hrálo hlavní a co vedlejší roli (základem jí je nová e–kniha dostupná na stránkách VoxEU) . Marin v první řadě poukazuje na to, že k transformaci německé ekonomiky došlo v době, kdy došlo k prudké liberalizaci a expanzi obchodu s východní Evropou. To značně přispělo k decentralizaci jednání o mzdách v německých firmách, jejich flexibilnějšímu managementu a zjednodušení složité hierarchie a expanzi výrobních kapacit na východ. Výsledkem byly nižší náklady a celkově vyšší konkurenceschopnost.
Ekonomka konkrétně tvrdí, že možnost přesouvat výrobu do zemí na východ od německých hranic posunula vyjednávací sílu na německém trhu práce ve prospěch korporátního sektoru. Takzvané Hartzovy reformy, které bývají zmiňovány jako důležitý zlom na cestě k revitalizaci německé ekonomiky, prý naopak zase takovou roli nehrály. Na druhou stranu ale výsledný utlumený růst mezd nemůže vysvětlit celkovou exportní úspěšnost Německa. K té významně přispěla i možnost vývozní a produkční expanze na východ a s ní spojená vyšší flexibilita firemního vedení a struktur.
Data prý skutečně ukazují, že decentralizované společnosti přispěly k exportnímu úspěchu Německa nejvíce. Nicméně významnou roli zřejmě sehrálo i to, že předchozí období vyšších mzdových tlaků a silného měnového kurzu naučilo německé firmy zaměřovat se na kvalitu a to jim zůstalo i poté, co se podmínky změnily. Východní Evropa pak Německu samozřejmě pomohla i přímo tím, že zde byla vzdělaná pracovní síla dostupná s relativně nízkými náklady.
Jak moc se tedy lze poučit a kopírovat? Je zřejmé, že s podobným pozitivním šokem, jakému se dostalo Německu ve formě otevření východní Evropy, u nás velmi pravděpodobně počítat nemůžeme. A otazníky panují i ohledně dalších faktorů a to z jednoho významného a doposud nezmíněného důvodu: Marin totiž poukazuje i na to, že Německo je zemí, kde panuje vysoká důvěra v ostatní lidi ve společnosti. A na tom se dá dobře stavět cokoliv.
Podle výzkumů zmíněných na VoxEU tak například decentralizace firem v Německu přináší rozdílné plody od decentralizace ve Francii. Zatímco v první zemi přináší plody pozitivní, ve druhé prý vede mnohem více k tomu, že management si začne v různých pobočkách a dceřiných společnostech dělat to, co vyhovuje hlavně jemu. Francouzi mají proto mnohem menší tendenci decentralizovat, ale za to platí celkově sníženou flexibilitou a konkurenceschopností.
Mám silný pocit, že když něco v ekonomice, ve společnosti, ve vládě a mnoha dalších oblastech nefunguje, zaměříme se v naprosté většině případů na věci „tvrdé“. Tedy na změnu pravidel, na tresty, zákony, regulaci, nové smlouvy, paragrafy, atd. To samozřejmě může být nutné a přínosné (ale taky nemusí). Jenže podstata skutečných problémů spočívá vždy bez výjimky v „měkkém“. Tedy v našich hodnotách, v tom, co je ve společnosti eticky přijatelné a co ne, či třeba v tom, zda si navzájem můžeme a umíme důvěřovat tak, jako to prý umí třeba Němci (těm zase podle mne nejdou jiné věci - občas je tu třeba kritizuji za pokrytectví a ekonomickou polovičatost vůči jiným zemím eurozóny).
Neustálá snaha o změnu věcí tvrdých za současné ignorance věcí měkkých je tak v konečném důsledku kontraproduktivní, protože tím jen ztrácíme čas. Skutečným příkladem z Německa by pro nás tak mělo být zejména zaměření se na kvalitu (tj., dělat věci pořádně a neimprovizovat i tam, kde to není namístě) a hlavně kultivace společnosti a tudíž i důvěry. Vše ostatní je vlastně detail. Jeden příklad za všechny – dost dobře nelze mít celkově dobrou vládu a alespoň trochu osvícené politiky bez toho, aby v celé společnosti stále kolovaly názory a uvažování ve stylu „kdo nekrade, okrádá svou rodinu“. My jsme totiž oni, oni jsou my.
Málokdo chce ale podobné úvahy slyšet, v kurzu jsou naopak od nepaměti rychlá a „tvrdá“ řešení. Nyní nás to s vysokým růstem a extrémně nízkou nezaměstnaností tolik netrápí. Montovny (napojené do značné míry právě na Německo) nám také hodně prospěly a není proč je kritizovat, naopak. Navždy nám ale jako ekonomický model asi nevydrží a k „měkké“ ekonomice technologií se jen popsaným tvrdým postupem nedostaneme.