Aktualizováno Čínská vláda se snaží reformovat svou ekonomiku, ale The Economist tvrdí, že ne všechny její snahy míří tím správným směrem. Za příklad dává vytvoření systému, v jehož rámci drobní rolníci mohli vkládat svá políčka do „banky“, která by je pak pronajímala větším investorům a společnostem, které by hospodařily v mnohem větším rozsahu a s větší efektivitou. Zároveň by tento systém měl bránit ničení zemědělské půdy a jejímu převodu na stavební pozemky. A v neposlední řadě by se vláda vyhnula tomu, aby dala zemědělcům plné právo disponovat s půdou. Jde tak cestou, kterou The Economist nazývá „adaptivním autoritářstvím“.
Jako velký úspěch, hodný rozšíření a následování, čínská vláda prezentuje lokální experiment v oblasti Lynying. Tam bylo podle státních médií do zmíněné banky doposud vloženo 17 000 hektarů půdy, což by mělo představovat polovinu zemědělské půdy zmíněné oblasti. Většina této půdy pak byla „konsolidována do velkých farem, které jsou ziskovější než drobné rodinné podniky“. Vláda se podobnými reformami, které někdy testuje v menším měřítku v některých provinciích a pak je teprve spouští ve větším měřítku, snaží „vyhnout osudu jiných komunistických vlád“. The Economist tak tvrdí, že jejím cílem je být dostatečně flexibilní, aby zajistila poptávku veřejnosti po větší prosperitě.
Systém pronajímání půdy funguje v současné době tak, že rolníci dostávají z pronájmu zhruba to, co by si sami vydělali hospodařením. Jenže tento příjem je garantován i v době, kdy je například špatná úroda, a dostává jej bez práce. Jenže The Economist tvrdí, že i před zavedením současného systému byli lidé schopni pronajmout své pozemky za podobných podmínek, jen s tím bylo méně papírování a byrokracie.
The Economist tvrdí, že podobné sporné snahy o reformy souvisí s tím, že současné vrcholné vedení Číny se kvůli rostoucí centralizaci a vedení založeném na kultu osobnosti uzavírá před důležitými informačními vstupy z jednotlivých provincií a jejich vlád. Ty pak zase váhají s prováděním i pouhým navrhováním reforem, protože se obávají přilákat na sebe pozornost v době, kdy vláda provádí tažení proti korupci.
K tomu všemu se přidává rozšířený pohled, že projekty a reformy je třeba utajovat, a to zejména v jejich počátcích. K informacím tak nemají přístup ani média a názor veřejnosti je většinou ignorován. The Economist tak poukazuje na názory odborníků, kteří tvrdí, že bez větší participace veřejnosti je těžké významné reformy navrhovat a provádět. Jenže současný čínský prezident jde opačným směrem a naopak přitvrzuje postoj vlády směrem k neziskovým organizacím a potlačuje jejich schopnost a ochotu kritizovat vládu. „Podobné experimenty povoleny nebudou,“ uzavírá The Economist.
Zdroj: The Economist