The Atlantic není ohledně vlivu technologického pokroku na společnost právě optimistický: „Umělá inteligence může smazat hodně praktických výhod demokracie a zničit ideály svobody a rovnosti. Bude dál koncentrovat moc v rukou malé skupiny elit v případě, že tento proces sami nezastavíme.“ Monarchie, oligarchie a další formy autoritářských režimů přitom bývaly v historii mnohem častější a i to naznačuje, že demokracie není něčím, co by bylo vytesáno do kamene.
„V roce 1938 byli sice životní podmínky běžných lidí od Sovětského svazu až po Spojené státy tvrdé, ale když se podívali na propagandistické plakáty, které většinou ukazovaly oceláře nebo důlní dělníky, viděli tam sebe. A všichni kolem jim říkali, že budoucnost závisí právě na nich (pokud to tedy nebyli Židé nebo třeba ženy). V roce 2018 mají takoví lidé stále silnější pocit, že jsou irelevantní. Slyší o globalizaci, genetickém inženýrství, blockchainu, umělé inteligenci a mohou mít oprávněné podezření, že jich se takové věci netýkají,“ píše The Atlantic.
Masy lidí se tak „zoufale snaží použít to málo politické moci, která jim ještě zbyla“. Brexit či třeba zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem jsou tak v tomto smyslu opakem předchozích revolucí. V nich se aktivovali lidé, kteří byli pro ekonomiku významní, ale neměli politickou sílu. Dnes se aktivují ti, kteří tuto sílu stále ještě mají, ale jejich ekonomická pozice značně zeslábla. „Je možné, že v jednadvacátém století nebudou revolty probíhat proti elitám, které vykořisťují lid, ale proti těm elitám, které jej nepotřebují,“ míní The Atlantic.
Dříve dokázal liberalismus spojit proletariát a buržoazii, imigranty a místní, věřící a nevěřící, protože ekonomika rostla a z toho těžili všichni. Dnes ale růst sociální problémy neřeší, protože jejich podstatou jsou technologické změny. Lidé se bojí toho, že ztratí práci kvůli robotům, kteří nám již nekonkurují jen v manuální, ale také v myšlenkové oblasti. Většina nových pracovních míst bude pravděpodobně vyžadovat vysokou odbornost a inteligenci a jejich tvorba tudíž nebude řešením pro málo vzdělané lidi s nízkými příjmy.
Navíc se zdá, že umělá inteligence proniká i do oblastí, kde bylo dříve třeba lidského rozumu a kreativity. Pokrok je v mnoha oblastech přínosný, například lékaři mají problém sledovat všechny možné nemoci, diagnózy a léčebné postupy a umělá inteligence jim v tom může značně pomoci. Podobně řidič není schopen sledovat všechny změny v předpisech a regulaci a i v tom mohou být nápomocny samořídící vozy. Nicméně pro mnoho lidí a jejich zaměstnání se technologie mohou stát hrozbou.
The Atlantic poukazuje i na další dopady popsaného vývoje. Lidé, kteří se cítí být stále méně významní pro společnost, mohou být kvůli novým technologiím neustále sledováni a kontrolováni. V science fiction škodí umělá inteligence proto, že přestane poslouchat lidi. Jenže ve skutečnosti bychom se jí měli možná bát proto, že poslouchat bude, ale jen úzkou skupinu lidí, které bude sloužit k upevnění jejich moci. Již nyní buduje řada zemí složitý a rozsáhlý systém sledování veřejnosti a patří mezi ně i demokratické státy, jako třeba Izrael.
Demokracie také fungovaly jako efektivní systém rozhodování a rozhodnutí a kroky činěné centrálně byly nekvalitní. Jde o jeden z důvodů, proč Sovětský svaz činil mnohem horší kroky než USA. The Atlantic ovšem tvrdí, že umělá inteligence může i tento princip rychle otočit. Je totiž schopná analyzovat ohromný objem dat a informací a dokonce platí, že čím víc dat zpracuje, o to je její činnost kvalitnější.
Co s tím? The Atlantic tvrdí, že jako prevence koncentrace moci a peněz musí být regulováno vlastnictví dat. Právě ta se totiž stávají nejvýznamnějším aktivem, které slouží k dosažení politické moci (zatímco v minulosti jím byla nejdříve půda a pak výrobní prostředky). Společnosti jako Google, , či Tencent se snaží získat naši pozornost všemi možnými způsoby a pak ji „přeprodat“ společnostem, které si u nich zadávají reklamu. Jenže „skutečný byznys“ je ve shromažďování dat a „my proto nejsme jejich zákazníky, ale produktem“. Řešením může být znárodnění dat, jenže historie ukazuje, že ani vládní vlastnictví něčeho není ideální. Máme tak před sebou těžký úkol: Dosáhnout té nejlepší regulace dat.
Zdroj: The Atlantic