Jean Tirole je podle Quartzu „intelektuálním gigantem“ v oblasti regulace monopolní síly. V roce 2014 obdržel Nobelovu cenu za ekonomii a „jeho schopnosti jsou relevantní zejména dnes, když velké technologické společnosti rostou a upevňují svou ekonomickou moc. Technologický pokrok nám sice v mnoha oblastech ulehčuje a zpříjemňuje život, nicméně stále častěji se objevuje jeho stinná stránka. A to například ve formě zneužívání osobních dat a informací. Tirole se v rozhovoru pro Quartz věnuje tomuto i dalším tématům souvisejícím zejména s technologickými giganty a jejich tržní silou.
Ekonom se domnívá, že nové technologie v mnoha ohledech pomáhají i malým společnostem a konkurenci. Usnadňují kontakt se zákazníky, pomáhají při managementu firem či třeba cílené reklamě, která nahrazuje drahou reklamu masovou. Usnadňuje se i přístup k financím a v neposlední řadě zvyšují informovanost. Například řidiči taxíků dříve spoléhali na reputaci společnosti, která je zaměstnávala, dnes se ale o ni musí díky internetovým platformám starat sami.
Podobné platformy mají ovšem i tu vlastnost, že s nimi souvisejí velké úspory s rozsahu a síťové efekty. Vzniká efekt „vítěz bere všechno“ a systém má tendenci k monopolizaci. „Já jsem na Facebooku či Twitteru, protože tam jsi i ty. Budu používat Uber nebo Lyft, protože tak činí hodně dalších lidí. Síťové externality ale mají i nepřímou formu. Nemusí nás zajímat, kolik lidí nějakou službu využívá, ale už nás zajímá kvalita služeb a ta se zlepšuje i díky množství uživatelů a zákazníků,“ tvrdí ekonom a za příklad takové externality dává Google.
V podobných případech pak vzniká přirozený monopol, který má velkou tržní sílu a je ochoten prodělávat v případě, že si tím kupuje udržení své monopolní pozice i ve vzdálenější budoucnosti. Podle Tirola je zde dobrým příkladem Amazon nebo Uber. Dodává, že ani monopol či nějaká jeho obdoba nemusí být čistě negativním jevem, musí jej ale v pozornosti udržovat hrozba potenciální konkurence. Ta jej nutí neustále inovovat a někdy dokonce i držet ceny nízko, aby si zachoval svou zákaznickou bázi.
Taková situace ovšem vzniká pouze v případě, když na trh mohou vstoupit efektivně fungující rivalové. Tomu někdy brání jednak samotné překážky vstupu, ale i to, že po úspěšném vstupu se mohou raději nechat „spolknout dominantní firmou“, protože je to pro ně výhodnější. Takový vývoj není z hlediska společnosti moc přínosný, protože v podstatě představuje jen další způsob, jak si dominantní firma upevňuje svou pozici.
Na jednotlivá odvětví je ale také nutno hledět z dynamické perspektivy, což ukazuje například osud Walmartu. Ten získal svou pevnou pozici díky tlaku na snižování cen, ale pak jej ohrozil Amazon, který k tomu ještě přidal pohodu při nakupování přes internet. Vstup nového konkurenta do odvětví s dominantní firmou se podle ekonoma většinou děje přes nějakou tržní niku. Dobrým příkladem je právě Amazon, který začínal jako prodejce knih, nebo Google, který byl na začátku pouhým vyhledávačem.
Tirole se domnívá, že spotřebitel z digitálních technologií celkem těží a regulace starého typu se s nimi může vypořádat jen těžko. V jejich případě jde totiž o něco jiného, než je třeba regulace utilit či telekomunikací. Tam se sledují náklady a určuje míra ziskovosti u neustále se opakující činnosti. Technologie se ale spíše podobají výzkumu a vývoji nových léků, do kterých jdou vysoké investice, ale kde není předem známo, jaký projekt bude úspěšný a jaký ne.
Navíc je škála problémů souvisejících s velkými technologickými firmami a jejich tržní silou mnohem širší. Všelékem pak není ani rozdělování velkých technologických firem, protože „pokud rozdělíme Facebook na pět menších Facebooků, stále to neřeší problém se zneužíváním osobních dat“. Rozdělit technologické firmy s mnoha platformami také není tak jednoduché, jako bylo třeba rozdělení telekomunikačních společností či železnic s jasně definovanou jádrovou činností. Je například otázkou, zda by vyhledávač Googlu fungoval se stejnou efektivitou, kdybychom jej třeba úplně odsekli od Youtube.
Ekonom se domnívá, že při regulaci moderních technologických firem je třeba mezinárodní spolupráce a dynamického přístupu. V jeho rámci je vhodná i spolupráce regulátora se samotnými firmami na tvorbě pravidel a férového hracího pole, ovšem s tím, že „nic není vytesáno do kamene“. Je nutno smířit se i s chybami, protože všichni se učí včetně regulátora. Podle ekonoma je ale lepší dělat chyby směrem k přílišné snaze podpořit konkurenci než směrem opačným. Nutné také je mít stejná pravidla pro všechny a nepostupovat na ad hoc bázi.
Zdroj: Quartz