Když byla ohlášena Dohoda Spojené státy – Mexiko – Kanada (USMCA), mnozí si na celém světě oddechli. Dohoda nahrazující Severoamerickou dohodu o volném obchodu (NAFTA) znamenala odvrácení naprosté katastrofy. Vypovězení NAFTA bez náhrady by bylo tak nákladné, že se od počátku jednalo o vzdálenou eventualitu, zcela vyloučené to však nebylo.
Dva návrhy USA
Přesto nelze říct nic lepšího, než že nedojde na nejhorší. Byly zamítnuty či výrazně oslabeny dva z nejškodlivějších amerických návrhů. Zaprvé namísto ujednání o vypršení účinnosti, což by vyžadovalo opětovné vyjednávání každých pět let, se strany dohodly na 16tileté účinnosti a revizi úmluvy každých šest let. Jelikož harmonogram prodlužování účinnosti po pěti letech by vytvořil obrovskou nejistotu pro firmy i vlády, je třeba 16tiletou výminku přivítat. Co přinese přezkum po šesti letech, se ovšem teprve uvidí.
Zadruhé se podařilo zachránit, byť v rozředěné podobě, mechanismus k řešení sporů vetknutý do „Kapitoly 19“, jejž Trumpova administrativa chtěla odstřelit. Toto ustanovení bude poskytovat určitý nárazník (konkrétně Kanadě) proti antidumpingovým clům a jiným ochranářským opatřením. Z dalších, drobných změn v rámci USMCA oproti NAFTA byla většina dohodnuta už během vyjednávání o Transpacifickém partnerství, od něhož americký prezident Donald Trump po nástupu do funkce ustoupil.
USMCA tedy nemá moc, čím se pyšnit. Zřetelně to lze vidět na tom, že hlavním trhákem dohody podle Trumpovy administrativy je ústupek Kanady, že dalšímu vývozu z USA otevře asi 3,6 % svého mlékárenského trhu v hodnotě 16,3 miliardy dolarů. Spojené státy na oplátku souhlasily, že budou z Kanady dovážet víc arašídů a cukru, takže možná klesne import z jiných zemí. Americká cla z dovozu oceli a hliníku z Mexika a Kanady přitom zůstanou zachována.
Američtí vyjednavači se v celém procesu zaměřili zejména na automobilový průmysl. USMCA mimo jiné omezí počet vozidel, která lze importovat do USA, což ve výsledku otevírá dveře řízenému obchodu. Zatím není jasné, jak se budou dovozní kvóty přidělovat; téměř každý systém přidělování kvót bude ale upřednostňováním zavedených firem oproti nováčkům potlačovat konkurenci a novátorství.
Jeden velký propadák?
Trumpovými deklarovanými cíli při vyjednávání o změně NAFTA – je-li „vyjednávání“ správné slovo tam, kde hrubián napadá své menší sousedy, dokud nepřistoupí na jeho požadavky – bylo snížit americké bilaterální schodky obchodu s Kanadou a Mexikem a „dostat zpátky domů slušná pracovní místa“. Měřeno těmito kritérii je nová dohoda velkolepý nezdar. Jak ví každý ekonom, deficit u zboží a služeb je makroekonomický jev odrážející domácí výdaje a úspory země. Chtějí-li USA ztenčit celkový schodek, musí buď snížit výdaje, anebo zvýšit úspory. V USMCA není nic, co by to zajistilo.
Nadto dohoda pravděpodobně víc pracovních míst v USA zničí, než vytvoří. Nové kritérium pravidel původu zboží, které vyžaduje, aby 75 % dovážených vozidel bylo vyrobeno v Severní Americe (v NAFTA se jednalo o 62,5 %), patrně sníží zaměstnanost, neboť zvýší výrobní náklady. Totéž platí pro ustanovení požadující, aby 40-45 % hodnoty vozidla do roku 2023 vytvářeli dělníci vydělávající minimálně 16 dolarů za hodinu – což je sazba vysoko nad výdělky, jaké mohou mexičtí automobiloví zaměstnanci očekávat.
Ovšemže mexičtí producenti se zřejmě rozhodnou raději nést náklady 2,5 % amerického cla na dovážená vozidla než plnit požadavky na původ zboží či mzdy (odtud nutnost dovozních kvót). Ale tak, či tak, obě opatření plošně sníží konkurenční schopnost severoamerických producentů. Automobilky v Asii a Evropě jsou nejspíš při vyhlídce na zvýšení odbytu u vytržení. Ve třetích zemích, ba možná že i na samotném trhu v USA, právě získali nad severoamerickými výrobci výhodu.
Co se týče zahraničních automobilek působících v USA, veškeré továrny produkující vstupy určené pro zahraniční trhy se téměř jistě přesunou jinam. Toto stěhování, společně s vyšší cenou aut v USA, dál sníží celkovou produkci vozů v USA, a tedy zaměstnanost v automobilovém průmyslu. I kdyby ovšem američtí výrobci dílů produkci rozšiřovali, měli by tendenci raději co nejvíc automatizovat než přijímat další zaměstnance.
Jedním z hlavních přínosů NAFTA byl, že vytvářela prostor pro integrované dodavatelské řetězce napříč Severní Amerikou. Americké automobilky získaly přístup k dílům náročným na pracovní síly za nižší cenu z Mexika; mexičtí výrobci zase získali přístup k lacinějším, kapitálově náročným dílům z USA. Ve výsledku severoamerický automobilový průmysl mezinárodně zlepšil své konkurenční postavení. USMCA efektivní dodavatelské řetězce vzniklé za NAFTA sice nezničí, ale zvýší jim náklady, a tedy podetne tuto výhodu.
Sečteno, podtrženo
V krátkodobém výhledu USMCA příliš mnoho nezmění. Viděno dlouhodobě však nejspíš sníží zaměstnanost v USA, ztenčí podíl Severní Ameriky na globálním automobilovém trhu a podkope důvěryhodnost Ameriky v oblasti mezinárodního obchodu – a přitom nikterak nesníží schodek běžného účtu USA.
Celkově tedy existuje dobrý důvod domnívat se, že Trumpem vyjednaná změna napáchala závažné škody. Vůbec nejdůležitější je to, že ostatní vlády si teď budou muset klást otázku, proč by měly vyjednávat se zemí, která uzavřené dohody po libosti cupuje. Do roku 2017 byly USA globálním lídrem v oblasti liberalizace obchodu; to už neplatí. I kdyby nátlak na přátele a spojence, aby zasedli k vyjednávacímu stolu, skutečně prospěl americkému obchodu, za ztrátu měkké moci USA by to ani tak nestálo.
Autorka: Anne O. Kruegerová, bývalá hlavní ekonomka Světové banky a bývalá první náměstkyně Mezinárodního měnového fondu, je seniorní výzkumnou profesorkou v oblasti mezinárodní ekonomie na Fakultě pokročilých mezinárodních studií Univerzity Johnse Hopkinse a seniorní badatelkou v Centru pro mezinárodní rozvoj při Stanfordově univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2018.
www.project-syndicate.org