Proti celní a obchodní politice současné americké vlády se zvedla pochopitelná vlna odporu ze strany ekonomů a nejen jich. Sám jsem k ní přispěl třeba poukázáním na to, že některé cíle této politiky jsou jednoduše neslučitelné (pokud by byl dosažen jeden, nemůže být dosažen druhý). Stojí ale za připomenutí, že obrázek to není černobílý. Mimo jiné v tom, že tu nestojí zmatené Spojené státy proti naprosto férově hrajícímu zbytku světa. Dnes směřujeme do Číny a ke stáčení kilometrů. Opačným směrem, než je obvyklé.
K dnešnímu tématu mě navedl článek na Reuters, který tvrdí, že Čína od roku 2019 vyváží nová auta do zahraničí jako „ojetá“. Čínská státní média prý už kritizují domácí trh s ojetými vozy s „nulovým počtem najetých kilometrů“, ale místní čínské vlády takový systém aktivně podporují, aby splnily ekonomické cíle Pekingu. V principu by mělo jít o to, že prodeje aut jsou podporovány registrací nových vozů jako ojetých, která pak míří přímo do zahraničí.
„Jsou vyváženy na trhy jako je Rusko, střední Asie a Blízký východ, což čínským automobilkám umožňuje vykázat růst a zbavit se vozů, které by se na domácím trhu jen těžko prodávaly … toto je výsledek téměř čtyřleté cenové války, která vedla firmy k zoufalé snaze zajistit si jakýkoli možný prodej, řekl Tu Le, zakladatel poradenské společnosti Sino Auto Insights se sídlem v Michiganu … vývoz a prodej těch vozů je aktivně podporován regionálními vládami … přijaly tuto praxi jako zásadní pro splnění ambiciózních cílů hospodářského růstu stanovených Pekingem“.
Tento systém mimo jiné umožňuje „vytváření dodatečných licencí pro vývoz ojetých vozů s nulovým počtem najetých kilometrů, zrychlené vyřizování žádostí o daňové úlevy, investice do exportní infrastruktury“ a další výhody. Reuters se celé záležitosti věnuje hodně podrobně, z mého pohledu je to v jádru věci ukázka toho, (i) jak vyčerpaný je starý čínský ekonomický model. A (ii) jak marné jsou naděje na to, že posun k novému, udržitelnějšímu může nastat bez toho, aby se výrazně změnil systém politicko společenský. Pro rámcové připomenutí:
Čína dlouho rostla díky „tvrdému“ – oceli, betonu… prováděla masivní investice do průmyslu, stavebnictví, zvyšovala kapacity a intenzivně využívala poptávku ze zahraničí, zejména v USA. Spojených státům na nákup svého zboží musela půjčovat, což v praxi znamenalo zejména nákupy amerických vládních dluhopisů. USA a další země ale čínský růst již „poptávat“ nechtějí, čínský trh všeho tvrdého se hodně saturoval, nový model by měl stát mnohem více na „měkkém“. Tedy na službách a spotřebě domácností.
Jenže posun k novému modelu by vyžadoval úplnou změnu systému, včetně ukončení různých dotací firem (probíhajících přímo, či nepřímo na úkor domácností). Vidíme, jak do tohoto příběhu celkové přesně zapadá ten parciální o „ojetých“ vozech. Vidíme, jak se těmito příběhy prolínají jevy, které určitě nejde považovat za ekonomicky a společensky zdravé – není potěšující, kdy se stahuje počet kilometrů u ojetých vozů, ale snad ještě horší je z ekonomického hlediska opak*. A výsledkem je mimo jiné to, co se děje v USA, kde se někdy podobně „kreativními“ kroky snaží o srovnání svých ekonomických nerovnováh.
*Něco podobného se prý dělo i u nás, když se dovozci ojetých aut snažili snížit clo. Takže nejdříve šly kilometry nahoru a za hranicemi zase dolů. To je zase ukázka toho, jak cla a různé obchodní bariéry pokřivují prostředí, mají řadu nezamýšlených důsledků a směřují aktivitu nežádoucím směrem.
Více z ekonomiky a trhů i na X: @JiriSoustruznik