Ruský prezident Vladimir Putin zahájil v lednu přestavbu ruské vlády a ústavního pořádku, přičemž naznačil, že tak či onak zůstane u moci i po vypršení svého funkčního období v roce 2024. Zároveň upravil hospodářskou politiku země v souladu s předpokladem, že vyšší státní investice podpoří růst. Zde však Putinovy naděje nejspíš zůstanou nenaplněné.
Na hospodářskou politiku země tradičně dohlížejí ruský premiér a jeho první náměstek. V novém rozdělení moci nahradil dlouholetý šéf daňové správy Michail Mišustin Putinova nešťastného náhradníka Dmitrije Medveděva ve funkci premiéra, Putinův hlavní ekonomický poradce Andrej Bělousov se ujal funkce prvního vicepremiéra a Anton Siluanov zůstal ministrem financí. (Putinovým novým ekonomickým poradcem se stal bývalý ministr hospodářství Maxim Oreškin, hvězdný mladý technokrat s názory blízkými Bělousovovi.)
Bělousov působil jako Putinův poradce sedm let, takže jeho myšlení začalo odrážet myšlení jeho pána. Jakožto syn prominentního marxistického ekonoma je neskrývaným stoupencem centrálně řízeného hospodářství, který se prohlašuje za keynesiána, z čehož vyplývá, že podporuje vyšší státní výdaje. Od roku 2018, kdy byli „znovuzvoleni“, se Putin s Bělousovem zaměřují na 13 národních projektů, které mají zlepšit životní úroveň a zvýšit investice do infrastruktury.
Mišustin si zase získal reputaci jako efektivní administrátor a také jako počítačový expert se silnými vazbami na Západ. Sklízí všeobecnou chválu za digitalizaci ruské daňové soustavy, která usnadňuje výběr i vracení daně z přidané hodnoty exportérům. Daňová správa pod jeho vedením však pokračovala v nehorázném vydírání podnikatelů. A jak ukázal bojovník proti korupci Alexej Navalnyj, Mišustinova rodina vlastní v Moskvě nemovitosti v hodnotě 45 milionů dolarů, které nemohla získat z legálních příjmů.
Přestože je však Mišustin od roku 2010 jedním z nejvýznamnějších členů ruské vlády, úspěšně se vyhýbá drobnohledu veřejnosti. Coby schopný zákulisní kariérista si už v roce 2008 uvědomil, že nejrychlejší cestou zajišťující vstup do Putinovy elity je hrát lední hokej, přestože mu pro tento sport chybí přirozený talent. A také podle Putinova příkladu otevřeně podporuje ruskou pravoslavnou církev. Jeho vyhlídky rozhodně nezhatila ani skutečnost, že jeho otec pracoval pro KGB.
Putinovy personální změny naznačují, že prezident nebyl spokojený s neschopností předchozí vlády vyčleňovat prostředky pro národní projekty. Zatímco Medveděv byl vnímán jako špatný administrátor, Siluanov měl pověst přehnaně přísného účetního. Rusko v posledních dvou letech vykazuje značné rozpočtové přebytky, navzdory Putinově výslovné touze zvýšit veřejné výdaje.
V předchozích letech bylo hlavní Putinovou prioritou chránit suverenitu Ruska hromaděním rezerv mezinárodních měn. Jejich objem se však vyšplhal až na 560 miliard dolarů, což bohatě stačí na to, aby se prezident cítil bezpečně – zvláště když se nyní snížila pravděpodobnost nových západních sankcí. A protože se průměrný roční růst zasekl od roku 2009 na hodnotě 1%, je novou prioritou zvyšování výkonu, přičemž Bělousov věří, že toho lze dosáhnout státními investicemi.
Obecněji řečeno zasedá v nové ruské vládě devět vicepremiérů (v předchozím kabinetu jich bylo deset) a 21 ministrů, z nichž pouze tři jsou ženy. Zbytek tvoří šediví konformní technokraté ve věku 39 až 63 let, kteří mají bez výjimky těsné osobní vazby na někoho z nejužšího okruhu Putinových lidí.
Nová vláda má tři patrná vlivová centra. Prvním z nich je poněkud překvapivě „Mišustinova klika“ tvořená třemi novými místopředsedy vlády, z nichž jeden je šéfem Mišustinova úřadu. Předchozí premiéři nikdy neměli ve vládě tak silné osobní spojence. Je zřejmé, že Mišustin bude silou, se kterou se bude muset počítat. Zbylými dvěma protagonisty, kteří mají ve vládě vlastní mocenský blok, jsou moskevský starosta Sergej Sobjanin a ministr obrany Sergej Šojgu.
Nová vláda je nejen vysoce technokratická, ale i dosti apolitická. Dva výrazní nacionalisté z předchozího kabinetu, ministr kultury Vladimir Medinskij a ministryně školství Olga Vasiljevová, v nové vládě nezasedli, avšak totéž platí i o jediné skutečné liberálce Olze Goloděcové. Putin jako by naznačoval, že už ho unavují kulturní války a přeje si efektivní administrátory, kteří dokážou plnit jeho rozkazy.
Putinův ekonomický program má ovšem pramalou šanci na úspěch. Stejně jako v minulosti si budou státní investice do infrastruktury a další výdaje přivlastňovat Putinovi kamarádíčkové. Putin se možná nechal unést zbožnými přáními a zatím si neuvědomuje, že systém postavený výlučně na korupci jen těžko podporuje růst. Tato bezradnost byla patrná v jeho „poselství o stavu země“ z 15. ledna, kde prezident hovořil o otázkách typu demografie, ohlásil ústavní změny a na půl úst zmínil i vládu zákona. Jako obvykle se však vyhnul jakékoliv zmínce o tržních reformách, ačkoliv pouze tato agenda může zajistit Rusku růst nad hranici 1% ročně.
Při bližším pohledu na novou vládu člověk najde jen velmi málo věcí, které by mohly Rusům dávat naději. V případě jednoho z nových místopředsedů Dmitrije Černyšenka, což je evidentně Mišustinův člověk, se všeobecně předpokládá, že měl prsty v rozsáhlé korupci kolem olympiády v Soči a má vazby na Gazprom-Media, což je hlásná trouba ruské oligarchie. Další novopečený místopředseda vlády Marat Chusnullin dříve realizoval kontroverzní stavební projekty v Tatarstánu a Moskvě. A vysokým vládním činitelem, který nesl největší zodpovědnost za loňské nehorázné zatčení amerického soukromého investora Michaela Calveyho, není nikdo jiný než Bělousov.
Vzhledem k tomuto personálnímu obsazení se zdá, že si Putin zadělal na další zklamání – a nakonec i na další vládu.
Autor textu Anders Aslund je vysoce postaveným členem Atlantické rady se sídlem ve Washingtonu. Jeho nejnovější kniha nese název Russia’s Crony Capitalism: The Path from Market Economy to Kleptocracy (Ruský kamarádíčkovský kapitalismus: Cesta od tržní ekonomiky ke kleptokracii).
Copyright: Project Syndicate, 2020.