Mezi lety 1997 – 2002 provedlo asi 10 % obchodovaných společností v USA změnu ve svých finančních výkazech (jejich „restatement“). Jak ve studii z roku 2003 tvrdil John C. Coffee z Columbia Law School, akcie těchto firem klesly v průměru o 10 % poté, co byly tyto změny ohlášeny. Celkem tak jejich kapitalizace klesla během tří dní po této události o 100 miliard dolarů. V podobných případech se hovoří o tom, že trh tuto hodnotu ztratil. Navrhuji ale zvážit trochu jiný pohled – tato hodnota tam nikdy nebyla, pouze vznikal její dojem na základě zavádějících informací, které firmy o sobě podávaly. Podívejme se na téma trochu zblízka, a to z americko–evropské perspektivy.
Ve své studii pan Coffee poukazuje na to, že v letech 2001 – 2002 se na trhu v USA objevila řada „finančních nesrovnalostí“ a také praskala internetová bublina. Trh prudce oslabil a v Evropě o něco více než v USA i přesto, že zde se finanční skandály podobného rozsahu a počtu jako v USA neobjevily. A ty, ke kterým došlo, „měly americké kořeny“ (Vivendi, Ahold, Adecco). V USA přitom podle vědce existuje větší tlak na transparentnost, a to jak ze strany veřejnosti, tak ze strany institucionální. Takže tu máme určitou záhadu.
Pan Cofee tvrdí, že její řešení může spočívat v tom, jak je nastavena takzvaná corporate governance, tedy celkové vedení a správa společností. Pro Spojené státy je totiž typický systém roztříštěného vlastnictví, který je podle ekonoma náchylný na manipulaci s účetnictvím. V Evropě je vlastnictví koncentrovanější, ale tento systém prý zase může tíhnout k tomu, že se někteří vlastníci přiživují na úkor ostatních. Takže zatímco první systém „vytvořil“ i firmy jako Enron a WorldCom, Evropa měla třeba svůj Parmalat.
Pan Cofee se domnívá, že popsaný rozdíl má svůj význam. Podle jeho „teorie korporátních podvodů“ platí, že „co funguje v jednom systému, nefunguje v druhém“. Týká se to zejména práce těch, kteří by měli střežit pravdivost účetních čísel – tedy auditorů. Pro evropský systém by například mohlo být lepší, pokud by minoritní akcionáři a podílníci vybírali své vlastní „strážce“ pořádku. Takže tu v principu nacházíme stále stejné kolečko: Podvod, jeho analýza, návrh nové regulace a případně změna regulace a systému. Problém vyřešen? Obávám se, že většinou ne, protože kolečko jede dál: Podvod obcházející změnu regulace, jeho analýza...
Jedna ruka okrádá druhou...
Podívejme se schválně na největší korporátní skandály posledních let (a možná v celé historii). Enron se „věnoval“ masivnímu „maskovacímu“ finančnímu inženýrství, složitým účetním operacím a podvodům. Mimo jiné přesouval své závazky mimo svou rozvahu a vylepšoval tím (zdání) své situace. na účetnictví „ani nešáhl“, podváděl s emisemi – programem, který manipuloval s jejich výší při měření. Lehman Brothers se (mimo jiné) pustil do velmi rizikových hypotéčních aktiv a svou rizikovost maskoval repo operacemi. Za problematický můžeme považovat i přístup k havárii a ekologické katastrofě na Deepwater Horizon.
Přidat můžeme třeba a jeho nakládání s daty (a profitování z nich). Server ig.com také poukazuje třeba na Valeant Pharmaceuticals, která kupovala menší farmaceutické firmy, ovšem ne s cílem podpořit výzkum a vývoj, či dosáhnout synergií a podobně, ale ve snaze zvyšovat ceny léků. Kobe Steel zase udávala mylné informace o kvalitě své výroby hliníku a oceli. Nacházíme tu tedy velkou pestrost a vynalézavost. Podle mojí teorie korporátních podvodů to neskončí, dokud nepochopíme alespoň to, že tu při vší „pestrosti“ nakonec vždy jen jedna ruka okrádá a poškozuje ruku druhou.